Hladovka jménem Ramadan

Zase se musím stydět, že nedoplňuji informace o svém pobytu, tak jak jsem slíbila. Ale ono je toho tolik během dne, že mi pak ani nezbývají síly něco napsat. Každopádně jsem skončila u výletu, který pro nás pořádala škola. V neděli jsem se konečně vyspala. Dala jsem si pořádný oddych a spala jsem asi do jedenácti. Vzala jsem si nějaký oběd a vyrazila jsem s holkami na pláž. Moc dobře se na pláži odpočívá. Voda sice není až tak průhledná a je plná písku, ale na osvěžení to bohatě stačí. Nikdy bych neřekla, že mě začne opalování bavit. Spíš mě to baví z toho hlediska, že nemám absolutně problém usnout na pláži :-) Zvuk vln je jako ukolébavka. Strávily jsme na pláži docela dlouhou dobu a k večeru jsme se podívali po obchůdku a já jsem nakoupila poslední dárečky. V pondělí jsme se dohodli, že si náš projekt dá schůzku v deset ráno. Museli jsme pořešit exhibice na tento týden. Rozhodli jsme se, že budeme studenty vzdělávat na téma „Řekni NE drogám a nechráněnému sexu“ a testování a léčba HIV. Celkem poklidný den plný povídání. Byla jsem zodpovědná za část o testování. Už jsem přečetla o testování hodně článků, tak to nebylo až tak těžké.

V pondělí začalo jedno důležité období, kterému se říká Ramadan. Drží ho všichni muslimové po dobu 40 dnů. Letos jim to vyšlo docela blbě, protože musí hladovět v nejteplejším měsíci v roce. Důvod, proč zmiňuji Ramadan, je, že ho drží i někteří naši stážisté. A co je velmi zajímavé, že to drží lidé z různých zemí. Jeden klučina z Kyrgyzstánu a holčina z Indonésie. Hodně jsem se s nimi o tom bavila a je velmi zvláštní to poslouchat. Někteří začínají s Ramadanem už v sedmi letech, ale někteří až v jedenácti. Důvod, proč ho drží, je pročištění těla. Všichni si opravdu myslí, že je to zdravé. Holčina z Kazachstánu mi dokonce říkala, že tam Ramadan drží i nemuslimové, aby si to vyzkoušeli. Všichni vstávají okolo páté, aby se najedli před východem slunce, a večer nedočkavě čekají, až se z mešity ozve hlas, že můžou jíst. V Malajsii zapadá slunce okolo 19:30. Je velmi zvláštní, že holčina z Indonésie čeká na oznámení z mešity a klučina z Kyrgyzstánu čeká, až opravdu zapadne slunce. V sobotu se dokonce stalo, že jsme měli přichystanou grilovací párty, kterou pořádala pobočka na rozloučenou s námi, a holčina z Indonésie volala své mamince, jestli může dneska jíst, že by jí to bylo líto. Je zvláštní, že rodina znamená pro muslimy tolik, že se musí ptát na svolení i ohledně toho, kdy můžou jíst. Její maminka jí to dovolila, ale až oficiálně skončí Ramadan, musí si vzít jeden den bez jídla navíc. Co mě ale nejvíce překvapilo a co pořád nechápu je žádné pití během dne. Pravidlo Ramadanu zní, že nesmí nic strčit do pusy. A také jsem nevěděla, že když má žena své dny, nesmí držet Ramadan, protože je „nečistá.“ Několikrát jsem se ptala našich stážistů, jestli jim z toho není třeba blbě nebo jestli se necítí slabí, a říkali mi, že je to pouze o vůli. Pití je hodně těžké, ale potlačit hlad jim docela jde. Islám je zajímavé náboženství. Asiaté přemýšlejí úplně jinak než lidé z blízkého východu. Berou islám z úplně jiného úhlu. Každopádně jsem si říkala, že bych Ramadan držet nemohla. Na to jídlo až moc zbožňuju.

V úterý jsme strávili ve škole, kde jsme začali poslední týden našich přednášek. Vzala jsem si ranní a dopolední blok, takže jsem byla na hostelu už okolo oběda. Je nás 10 na jeden projekt a máme 6 přednášek denně. Zjistili jsme, že je dost neefektivní, aby tam byli všichni najednou, tak se střídáme po pěti dopoledne a pět odpoledne. Každý člověk je zodpovědný za jednu část prezentace. Pokaždé se střídáme, abychom nemluvili pořád o tom samém. Aspoň to tak rychleji utíká. Pořád si ale nemůžu zvyknout, že studenti nám moc nerozumí. Respektive hlavně angličtině. Proto se snažíme zapojit do našich přednášek co nejvíce scének a obrázků, videí a občasných čínských překladů, aby tomu rozuměli. Zjistila jsem, že jsem si oblíbila zahraniční třídy. To jsou třídy, které jsou složeny ze studentů z Thajska, Indonésie, Koreje, Číny, atd. Jsou úplně jiní. Nestydí se, jsou otevření a rádi nás poslouchají a baví se i ve volném čase. Každopádně odpoledne bylo takové poklidnější. Prošla jsem se sama po městě, nakoupila si čerstvá manga a ostatní exotické ovoce, které se do Evropy nikdy nedostane. Večer jsem strávila na internetu, abych se inspirovala, co předvedu na páteční prezentaci zemí.

Středa byla také docela poklidná. Tedy hlavně ze začátku. Opět přednášky ve škole. Tentokrát odpolední blok. K večeru jsme se všichni shodli, že půjdeme na Ladies night do místního klubu. Normálně tak chodí pár stážistů, ale teď jsme se všichni rozhodli, že půjdeme pařit všichni. Nahodili jsme make-up, hezké oblečení a nasedli jsme do posledního busu a vyrazili směrem do klubu. Potkali jsme cestou stážisty ze sousední pobočky, kteří byli v Penangu teprve 2 dny. Dali jsme jim tipy a triky, co navštívit, a vzali je s sebou do klubu. Mám ten klub ráda, ale vůbec se tam nedá povídat. V českých klubech si můžete aspoň vykládat mimo parket, ale když jsem si chtěla vykládat a přešla mimo parket, tak jsem objevila další reproduktory všude po klubu. Ale na tancování a zábavu je to dobré. Povídala jsem si s jedním Australanem a příjemně mě překvapilo, že zná ČR a dokonce viděl přednášku Václava Klause, když byl v Austrálii. Okolo čtvrté jsem padla do postele a byla jsem ráda, že ve čtvrtek ráno nemáme žádné přednášky. Zato odpoledne nás čekalo zajímavé překvapení.

Buddha a durian kam se jen podívám

Další týden je už téměř za mnou. Poslední dobou tu čas utíká rychlostí světla. V úterý nám začal druhý týden výuky na střední škole. Bylo to hodně náročné. Přípravu jsme odflákli v pondělí večer s tím, že vše doděláme v úterý ráno před první přednáškou. Bylo toho hodně co dohánět. Tak tak jsme stihli dodělat prezentaci a s menším zpožděním jsme začali. Následovalo dalších 5 vyučovacích hodin. Když jsme přijeli na hostel, všichni jsme si dali sprchu, najedli se a spali a spali. Museli jsme vstávat v šest ráno a byli jsme abnormálně unavení z výletu a noční přípravy. K večeru jsme zajeli do Tesca, kde jsem konečně nakoupila nějaké ty místní dobroty jako dárečky. Taky jsem zkusila další zajímavé ovoce. Jmenuje se dračí oko. Vypadá to jako artyčok, akorát je to celé růžové. Když sloupnu slupku, uvnitř je bílá hmota se spoustou semínek. Chutná to podobně jako kiwi. Dneska jsem si koupila podobnou odrůdu, akorát vnitřek je naprosto křiklavě fialový s černými semínky. V den odjezdu zpátky domů se chystám koupit spoustu ovoce, abyste i vy mohli ochutnat dobroty, které v Evropě nenajdete. Zkusila jsem konečně svou platební kartu a oddechla jsem si, že Visa Electron v Malajsii funguje. Byly tu nějaké zvěsti, že nebude fungovat, tak jsem si velmi oddychla. Akorát jedna věc mě dost šokovala, když jsem se dneska podívala na účet. Z Evropy jsem zvyklá, že když platím kartou v zahraničí, tak poplatek je naprosto minimální. Ovšem tady je to jinak. Za platbu kartou se mi strhlo 250,-. Takže hezky si půjdu zase vyměnit dolary. Jinak tu utratím majlant jen za poplatky. Večer si naše pracovní skupina sedla a povídali jsme si, co děláme na našem projektu špatně a co je třeba zlepšit. Docela nás Evropany štve, že všechno, co je potřeba udělat, přichází od nás. Asiaté jsou dobří pracovníci, ale nemůže se od nich čekat nějaká proaktivita nebo sdílení názorů. Jednoduše udělají všechno, co se jim do puntíku řekne. Takže v našem projektu jsme 4 leaderky z Evropy.:-)

Ve středu už se všechno zlepšilo. Byli jsme velmi připravení. Technika byla ok. Lidi věděli, co mají říkat. Nikdo z nás neseděl znuděně, když ostatní přednášeli. Už to vypadalo mnohem profesionálněji. Když jsme skončili ve škole. Rozhodly jsme se se Sagou – holka z Islandu, že vyrazíme na nákupy dárků a oblečení. Navštívili jsme spoustu obchodů v centru Georgetownu. Koupila jsem si úžasné balerínky za 20RM, což je v přepočtu 110,-. Některé věci jsou tu velmi levné, ale některé jsou velmi podobné našim. Asijská moderní móda je velmi zvláštní. Všechny šaty a trička jsou velmi malá a hlavně krátká. Když si Evropanka zkusí šaty, tak jí končí těsně pod zadkem. Každopádně jsem nakoupila pár hezkých věcí.

Ve čtvrtek jsme nepracovali. Ve škole měli nějakou akci, tak se musely zrušit naše přednášky. Konečně jsme se všichni mohli vyspat, jak dlouho jsme chtěli. Vstala jsem asi v jedenáct. Pustila jsem si film, šla pro oběd a odpoledne jsme s holkami šly na pláž. Až k nevíře jsme tam strávili cca 5 hodin. Koupat se moc nedalo, protože voda byla enormně plná písku. Kdykoliv jsem vylezla z vody, měla jsem plavky plné písku. A voda byla také kalná. V porovnání s Langkawi tohle byla břečka. Měla jsem ovšem své lehátko a knížku, sluníčko bylo velmi příjemné. Dokonce jsem viděla nádherný západ slunce. Prošly jsme se nočními trhy, kde jsem si kupila letní šaty. Jsem zvědavá, jestli je v ČR vůbec vynosím.

Pátek byl velmi zajímavý den. Vstávali jsme už okolo osmé hodiny. Naše projektová manažerka a místní prezidenty nás vzaly do organizace pro lidi s HIV, kde jsme byli minulý týden. Tentokrát do organizace došli i ostatní lidé z Penangu, kteří jsou HIV pozitivní, ale v domě nebydlí. Pátek je pro všechny z organizace den zábavy. První hodinku jsme hráli stolní hry s pacienty. Hrála jsem velmi zajímavou hru, která se podobá biliáru, akorát se hraje na normálním stole a rukama. Je to prý typická asijská hra. Když jsme skončili s hrami, šlo se cvičit. Respektive tancovat. Šli jsme na větší prostranství před domem, kde se nashromáždilo cca 40 lidí. Tancovali jsme sambu, aerobic, ale také klasické indické a malajské tance. Rozhodli jsme se, že naučíme ostatní náš roll call, respektive Waka waka tanec z CECu. Všechny to strašně chytlo. Zkoušeli jsme také nějaké další AIESEC tanečky. Připravili pro nás oběd. Poněkud ostřejší podle mé chuti, ale po dezertu jsem už ani necítila, že mě pálí pusa až k nosu. Jedla jsem velmi zajímavý dezert – želatinu, která se smíchá s hnědým cukrem. Velmi jednoduché a dobré. Dostali jsme na rozloučenou menší dárečky. Byli jsme tam totiž naposledy. V dárkovém balíčku byla čepice a přívěšek na sklo s nápisem STOP AIDS. Holky z AIESEC nás svezly autem k místnímu katolickému kostelu, kde probíhal festival svaté Anny. Říká se, že tento kostel je jeden z nejkrásnějších. Tak to by měli zajet k nám do ČR a inspirovat se. Katolické kostely jsou zde velmi jednoduché. Téměř žádná výzdoba. Pokoukali jsme po okolí a jeli zpátky na hostel. Odpočinuli si a večer vyrazili za zábavou do Georgetownu. Šlo nás jedenáct – deset holek a jeden kluk.:-) První jsme šli o baru, kde byl alkohol do 22:30 pro holky zdarma. Bar to byl velmi pěkný. Postavený na molu s výhledem na moře a na poloostrov Malajsie. Nafotili jsme neuvěřitelně moc fotek. Zábava tam ale moc nebyla. Hudba byla velmi divná a žádný taneční parket. Nasedli jsme do posledního autobusu a jeli jsme do lepšího baru. Tam byl bohužel vstup 50RM, což je cca 300,-. Nikomu se nechtělo platit tak moc, tak jsme ukecali vrátného, že si koupíme flašku pití, což je v přepočtu na jednu osobu 20 ringgitů. Musím uznat, že klub to byl opravdu nádherný. Extravagantní a moderní interiér, koberce, super hudba, personál v oblecích. Akorát neuvěřitelně hlasitá hudba. Po pár hodinách mě začala bolet z té hudby hlava, tak jsme šli ven. Někteří jeli už na hostel, ale zbytek nás se zastavil na terase. Přisedli jsme si k nějakým klukům a dali se s nimi do řeči. Na Malajsii se mi velmi líbí, že místní lidé jsou velmi zvědaví. Ne všichni, někteří jen koukají, ale mladí lidé se také ptají. Vedli jsme velmi zajímavý rozhovor. Když už byly skoro čtyři hodiny, vzali jsme taxíka, ukacali taxikáře za velmi nízkou cenu. Konečně jsem ulehla do postele a čekaly mě cca 4 hodiny spánku.

Dneska jsme jeli na výlet, který pro nás pořádala škola, kde učíme. K hostelu přijel školní autobus společně s jednou profesorkou, která nás má na starosti, a s pár studenty. Naše první zastávka byly tradiční trhy s jídlem, potravinami a tradičním zbožím. Bylo tam lidí jako v Indii. Do toho spoustu aut. Často mě do nosu praštil závan právě vyloupnutého durianu. Tento zápach je pro mě znamením – utíkej co nejdál. Nakoupila jsem spoustu věcí, dárečků a taky ovoce. Velmi mě udivovalo, proč se v tradičních čínských obchodech s budkami, svíčkami a talismany prodávají papírové boty a papírové košile. Za chvíli mi to ale došlo. Lidé je používají jako oblečení pro mrtvé do hrobu. Za hodinku jsme se zase všichni sešli a začali jsme pozvolna stoupat po schodech k nejkrásnějšímu buddhistickému chrámu v Penangu. Podél několika stovek schodů byl stánek na stánku s oblečením tradičními asijskými suvenýry. Nakoupila jsem neuvěřitelné množství věcí. Takže už mám téměř dárky pro všechny. Zajímavá věc na těchto stáncích je smlouvání. Líbí se vám tričko. Zeptáte se na cenu. Řeknou vám přemrštěnou cenu, např. 50 RM. Vy chcete koupit tričko za max 20 RM. Řeknete, že to koupíte za 10, oni poleví, že za 30 je to ok. Pak zvednete na 13, oni sníží na 20. A nakonec se setkáte na 15 RM. U pěknějšího oblečení to není úplně jednoduché. Ale minimálně 10 RM slevu dostanete. Když jsme vystoupali k chrámu, čekal na nás nádherný pohled na neuvěřitelně velký komplex budov, které zářily všemi barvami. V posledním chrámu jsme nasedli do lanovky, která nás vyvezla k nejvyššímu chrámu, kde byl překrásný výhled na celý ostrov a cca 30metrového Buddhu. Když jsme se pokochali krásou buddhismu, vyrazili jsme k našemu autobusu, který nás zavezl na naši další zastávku – park pro relaxaci. Před tím jsme se ještě stavili na oběd – naše oblíbené kuře s rýží. V parku jsme se prošli, a pak jeli na další místo. Dorazili jsme do národního parku, kde jsme se procházeli překrásnými zahradami. Cílem této zastávky bylo vidět vodopády. Nikdo ale nebyl schopný nám říct, kde ten slavný vodopád je. Nějaká místní paní nám doporučila lesní cestu. Ve čtyřech lidech jsme se vydali na cestu. Byly tam sice ostnaté dráty, ale vedle nich byla vyšlapaná cestička. Byla to tedy pořádná fuška dojít k vodopádům. Za 15 min cesty po listí, skákání před kmeny, šplhání po stromech, jsme dorazili k překrásným vodopádům, které měřily cca 80 a více metrů. Všichni už byli velmi unavení, tak jsme se po celém dni vydali zpátky na hostel, kde až do teď odpočívám.

Byl to moc krásný výlet. Hlavně ten krásný chrám a smlouvání v obchodech. Zítra mám další volný den, tak se konečně můžu vyspat. Konečně se půjdu podívat na Spícího Buddhu, který se nachází cca 5 min chůze od hostelu. Je tam socha spícího Buddhy. Tato socha se považuje za jednu z největších soch Buddhy na světě. Asie je opravdu nádherná. Plná barev, kultury, r

Skákání ve vlnách, pivo za 15Kč a šílené opice – jednoduše Langkawi

Je zde deset hodin večer a přibližně před hodinou jsem vstala. Dneska byl velmi náročný den a k tomu jsem ještě maximálně nedospaná z výletu na ostrov Langkawi. Téměř všichni stážisté jsme se rozhodli, že o jednom víkendu tam vyrazíme na výlet. V pátek jsme měli ještě práci a stážisté z druhého projektu dorazili až v šest hodin večer, tak jsme uznali sobotu, neděli a volné pondělí jako nejlepší dny na dovolenou. Všechno jsme si zařídili dopředu – hostel, pozjišťovali jsme dopravu. V sobotu jsme museli vyrazit velmi brzo. Z domu jsme vyjížděli už v sedm, abychom stihli trajekt v devět. Jakmile jsme dorazili na místo, kde se kupují lístky na trajekt, tak nás čekalo nemilé překvapení. Nejenže nebyla volná místa na trajektu, ale zároveň stál trajekt 2x tolik, než jsme očekávali. Důležité pravidlo zní: „Nikdy nevěřte Malajcům, když s nimi mluvíte po telefonu.“ Nakecali nám, že volná místa jsou pořád a cena jedné cesty je 35 ringgitů, což je cca 200Kč. Namísto toho stála jedna cesta 350Kč. Nechtělo se nám čekat na další trajekt, který jel až odpoledne, tak jsme si pronajali autobus, který nás za cca 1,5hodiny odvezl do dalšího města, kde jsme přesedli na trajekt, který jel už jen 1,5hodiny. Cena byla v podstatě stejná jako trajekt. Samotná cesta trajektem byla hodně zajímavá. Sedadla jsou v uzavřeném prostoru, takže nemůžete na palubu. A nejhorší věc je, že teplota klimatizace byla nastavena na 16 stupňů. Zamotala jsem se do všeho oblečení, které jsem měla, dokonce i do ručníku, ale stejně jsem měla ledové nohy i ruce.

Okolo jedné jsme dorazili na hotel. Velmi hezké ubytování po 4 lůžkách. A s klimatizací!!! Takže jsem se krásně vyspala, aniž bych se furt potila. Dokonce jsem použila i přikrývku po měsíci a něco. Zašli jsme na oběd a na celé odpoledne jsme vyrazili na pláž. Na Langkawi je jedna blbá věc a to ta, že tam nejsou autobusy. Pouze taxíky a vany na pronajmutí, které jsou mnohem dražší než autobus. Jelikož nás bylo 17, tak jsme si vzali van pro 12 lidí a pronajali jsme si auto pro zbytek. Je tu hodně složitý proces, aby vám vůbec půjčili auto. Musíte ukázat platný mezinárodní řidičák, kde je napsáno, že umíte jezdit po levé straně silnice. Po asi půl hodině cesty jsme dorazili na pláž, kde jsme se koupali v neuvěřitelně přímené teplé vodě. Písek neplaval ve vodě, takže jsem neměla plné plavky písku, což mě dost potěšilo oproti minulému koupání. Pláže byly plné palem, čistého písku a čisté vody. Strávili jsme tam několik hodin, blbli, fotili a tak. K večeru jsme zašli na pivko do místní restaurace. Langawi ostrov je duty free zóna, takže se tu dá pivo v restauraci koupit za 3 ringgity, což je cca 16Kč a v obchodě za 1,5 ringgitu, což je 8Kč. V ostatních částech Malajsie stojí pivo cca 8 ringgitů, což je cca 45 Kč.

Krásně jsem se vyspala, i když ne moc dlouho, a v neděli brzo ráno jsme vyrazili na výlet lodí. Objednali jsme si výlet malou lodí na 4hodiny, která nás bude vozit po různých ostrovech. Cesta z přístavu do první zastávky trvala cca 30min. Opravdu krásný pocit, když se řítíte plnou rychlostí v malinké loďce. Řidič nám řekl, že máme hodinu na tento ostrov. Pobyli jsme na pláži, kde byla neuvěřitelně průhledná voda a nádherný výhled na moře. Naše druhá zastávka byl ostrov, kde jsme mohli pozorovat orly. Orel je symbol ostrova Langkawi, protože je jich tu opravu hodně. Jsou šíleně velcí a nádherní. Naše třetí zastávka byl ostrov, kde se nacházelo sladkovodní jezero. Řidič nás vyhodil a měli jsme další hodinku na procházku. Hned první věc, co mě udivila hned na molu, byly opice. Opice velké asi tak po kolena a menší se mi pohybovaly tak 20 cm od mých noh. Jsou docela oprsklé. A hlavně nenažrané. Na ostrově je mnoho cedulí s tím, že se nesmí krmit opice, ale přesto to lidi dělají. Pak se nemůžou divit, že opice skáčou po lidech a kradou jim tašky. Jedna naše holčina si dávala sušenky do kabelky a jedna opice se s ní začala přetahovat o její tašku. Sílu teda měla pořádnou. Po 15 min jsme došli k jezeru, které bylo moc krásné. Obklopené nádhernou přírodou. Dokonce jsem potkala i Francouze, tak jsem si procvičila i svůj druhý cizí jazyk. Už se nám uchyloval konec hodiny, tak jsme šli na molo, ale chytl nás šílený slejvák. Začalo tak pršet, že jakmile jen trošku polevilo, tak jsme hopsli do loďky a řidič v plném dešti jel až k přístavu. Ono to docela i bolí, když jedete tak 80km/hod a kapky deště vám střílejí do obličeje. Ale byla to docela i sranda, protože jsme pak byli všichni mokří od hlavy až k patě. Když jsme dorazili na hostel, abychom se převlékli a najedli, nejhorší věc byla, že v hostelu oblečení neschne. Takže jsme následující den a půl chodili permanentně ve vlhkém oblečení. Odpoledne jsme se poflakovali po obchodech a restauracích. Stala se nám hodně zajímavá historka. Jedna holčina ztratila svou kabelku v obchodě s kabelkami. Hledali jsme tu kabelku tak hodinu, až pak přišla paní prodavačka, že ji našla v jiném patře. Tak jsme si oddychli, že jsme nemuseli lítat po policii nebo blokovat platební karty. K večeru jsme na pokoji otevřeli pár piv a kecali. Jelikož nám piva došla, tak jsme do noci seděli v místní restauraci.

V pondělí jsme si na ráno objednali na 4 hodiny van a procestovali zbytek ostrova. Jeli jsme se podívat na místní vodopády, které jsou překrásné. Mohli jsme se tak i koupat, ale voda je tam opravdu ledová. V moři je to lepší, tam je teplota tak 30 stupňů. Podívali jsme se také na pláž s černým pískem. Popravdě to vypadalo, jako by někdo polil pláž naftou. Ale prý je to nějaký přírodní úkaz. Zbytek dne jsme strávili na pláži, kde jsme skákali ve vysokých vlnách nebo lenošili na pláži. Okolo páté nám jel trajekt zpět do Penangu. Tentokrát jsme si ho objednali už v sobotu. Za 3 hodinky cesty jsme byli už v přístavu, sedli do autobusu a okolo deváté už začali s přípravou na další exhibici na škole, která nás čekala.

Výlet na Langkawi byl moc krásný a jsem moc ráda, že jsme tam jeli. Je docela zajímavé, že už za týden a půl mi končí stáž. Přesně touhle dobou za 3 týdnu už budu sedět ve vlaku směr Šenov u Ostravy. Nějak moc rychle to utíká a to mám před sebou ještě procestování opravdu CELÉ Malajsie.

Trávím čas s HIV pozitivními lidmi a vůbec mi to nevadí aneb jak stigmata hýbou lidským myšlením

V úterý jsme rozjeli druhou část našeho projektu a z vysoké školy jsme se přesunuli na střední školu. Skok to byl teda pořádný. Nejen že propagujeme HIV/AIDS informace úplně jinak, ale i studenti jsou úplně jiní. Abych tedy začala, tak podstatou předávání informací studentům jsou přednášky na určité téma. Ve škole jsme od úterý do čtvrtku. V pondělí děláme přípravu, co budeme dělat celý týden ve škole. Vše probíhá tak, že během dne máme 6 přednášek po 40min od 9hod do 14hod. Studenti, které vyučujeme, jsou staří od 12 do 19 let. Většina z nich jsou Číňani, ale jsou zde také Malajci, Thajci nebo Indové. Třídy jsou občas smíšené, ale někdy jsou zde jen kluci nebo holky. Jedna třída má cca 30 studentů. Na střední škole jsme 3 týdny a každý týden vyučujeme na jiné téma. Tento týden to bylo téma, co je HIV/AIDS a jak se virus šíří. Příští týden budeme mluvit o tom, co je to bezpečné a nebezpečné, když potkáte HIV pozitivního člověka a o obecných globálních stigmatech o HIV/AIDS. Poslední týden budeme věnovat informacím o testování a lécích. Přednášky probíhají většinou interaktivní formou. Většina studentů neumí pořádně anglicky, tak občas musíme překládat do Čínštiny. Přednášky jsou tvořené formou her a prezentací se spoustou obrázků a videí. Bylo velmi zajímavé, když jsme vysvětlovali, co je to nechráněný sex a jak vypadá kondom. Většina studentů koukala na kondom, jako by ho ještě nikdy neviděla. Což je ale pravda, protože většina mladých lidí do 23 let na kondom ještě ani nesáhla. Před každou přednáškou jsme se museli zeptat učitelů, jestli můžeme pustit video s demonstrací, jak používat kondom. Všechno bylo demonstrováno s banánem, takže žádné intimnosti. I přes to jsme se občas setkali s negativními názory. Většinou k nám ale učitelé přišli a děkovali, že jsme pustili video nebo o tom mluvili, protože oni sami se velmi stydí o tom mluvit. Je to fakt hrůza, jak se tady zapomíná na sexuální výchovu. Třeba dneska jsem šla okolo desáté s holkami centrem města a jen v jedné ulici jsem viděla asi 6 prostitutek. Měla jsem 100 chutí jim vrazit do ruky nějaký kondom. Popravdě prostitutky nevypadají jako ty naše. Jsou slušněji oblečené, ale za to oslovují téměř všechny kolemjdoucí. Jedna prostitutka na mě pořvávala, že jsem moc hezká.

Co bylo ale pro mě nejpřínosnější tento týden, byla návštěva Comunity AIDS Service Penang, což je nezisková organizace, která se stará a pomáhá HIV pozitivním lidem. Součástí mé praxe je i dobrovolnictví v této organizaci. Máme naplánované 3 návštěvy a jednu už mám za sebou. Chodíme tam každý pátek na celé dopoledne a část odpoledne. Tato organizace není na ostrově, takže jsme museli jet přes cca 13 km dlouhý most až na pevninu. Dojeli jsme k takovému většímu domečku a uvítali nás tamější obyvatelé domu a personál. První nás provedli po domě, abychom věděli, co a jak. Celá organizace má 10 pacientů a cca 6 lidí jako personál. Bylo trochu smutné vidět lidi ležáky. Byl tam jeden pán a ten vážil snad 30 kg. Byl neuvěřitelně vyhublý a už moc nevnímal. Většina pacientů byla už ve fázi AIDS, ale jen u tak 2 pacientů to bylo opravdu viditelné. Ostatní vypadali opravdu normálně nebo měli jen potíže s pokožkou nebo byli na vozíčku. Ale stále plní života. Naše první práce bylo zahradničení. Organizace nemá dostatek peněz, tak si pěstují vlastní zeleninu. Rozhodli se nedávno, tak měli ještě hodně trávníku na zahradě, který potřebovali přeměnit na ornou půdu. Takže jsme se do toho pustili. No bylo to tedy hodně namáhavé. Plevat a rýt ve 30 stupních fakt není sranda. Po cca 2 hodinách jsme skončili a šli na svačinu s ostatními lidmi z domu. Všichni jsou moc milí a přívětiví. Pořád se nás ptali na naše zvyky, a jak se nám líbí v Malajsii. Pak jsme šli do takové zasedací místnosti, kde si s námi vykládala ředitelka organizace. Byla to tak 60 letá žena, která už od pohledu vypadala jako silná osobnost, která se nezalekne ničeho. Vykládala nám o situaci HIV/AIDS v Malajsii i ve světě. Vykládala o mezinárodní konferenci v Africe, kde byla. Bylo velmi milé slyšet, že většina jejího personálu v organizaci jsou také HIV pozitivní. Strávili jsme s ní tak hodinku, a pak jsme šli trávit čas s pacienty. Z deseti lidí bylo schopno s námi trávit čas tak 6 pacientů. Z toho jen jeden uměl mluvit anglicky. Hráli jsme s nimi stolní hry a povídali si s personálem, který anglicky mluvit umí.

Je to hodně zvláštní, ale vůbec jsem se tam necítila divně. Možná prvních pár minut, ale pak to přešlo. Vůbec jsme neměla strach, že bych se nakazila. Je pravda, že spousta lidí na světě žije HIV/AIDS stigmaty a bojí se, že kdy budou dýchat stejný vzduch jako nakažení lidi, tak se nakazí. Paní ředitelka nám vykládala, kolikrát se rodiny zřekly svých příbuzných. Často za to lidi v Malajsii ale nemůžou. Je zde hodně nakažených žen, protože se nakazily od svého manžela, který spal, s kdo ví kým, a pak otěhotní a přenesou nemoc na dítě. Jeden pacient nevěděl, že je HIV pozitivní. Jelikož je muslim, má 4 ženy. Všechny jsou HIV pozitivní. Šíří se to velmi rychle, když si člověk nedává pozor na své chování a jednání. Příští týden tam jdeme znovu. Pozvali nás na hodinu cvičení. Cestou zpátky jsme museli jet autobusem a trajektem. Je to docela daleko. Autem je to cca 40min, ale místní dopravo jsou to skoro 2 hodiny. Místní trajekt, který nás převezl přes moře a který jel tak 15-20min. Stál pouhých 9Kč.

Zítra jedeme všichni stážisté na ostrov Langkawi. Je to velmi známé turistické místo s nádhernými plážemi a vodou. Pojedeme skoro 3 hodiny trajektem, tak jsem zvědavá. Jedeme jen na 2,5 dne, tak batoh už je sbalený. Takže teď už jen se pořádně vyspat, abych pak neusnula někde na pláži a neuškvařila se.

Opičí pláž aneb jak jsem překonala 9 km a 300 m.n.m. ve 40°C

V pondělí jsme měli docela volno. Akorát k večeru jsme museli být na hostelu, abychom se připravili na exhibice na střední škole. Nechtělo se nám zůstat doma, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na výšlap do národního parku. Vstávali jsme už v sedm hodin. Šlo nás celkem šest. Sedli jsme na bus a dojeli k vchodu do národního parku. Museli jsme se registrovat, aby se vědělo, kdo všechno je v národním parku, neboť se v osm večer zavírá. Je nutné se také podepsat, když se vrátíte. Museli jsme si vzít pohodlné oblečení a boty a hlavně spoustu vody. Ten den bylo nádherně. Obloha úplně bez mraků, což ale znamená neskutečné vedro. V národním parku jsou 2 trasy. Než se dojde na konec jedné trasy, tak to trvá přes 2 hodiny tam a 2 hodiny zpátky. Jedna trasa je cca 4,5km. Na trase je mnoho zajímavých konečných zastávek, tak si lidi mohou vybrat svůj konečný cíl. Můžou se projít jen na hodinku. My jsme se rozhodli, že půjdeme po první trase skoro podél pláže a naše prozatímní cílová stanice bude tzv. Opičí pláž, a pak se uvidí. Musím říct, že cesta národním parkem není žádná pohodička. I když bylo dopoledne, bylo cca 30 stupňů a trasa vedla přes mohutné kmeny stromů, kameny, museli jsme občas i slaňovat. Cesta je v průměru rovná, ale kvůli kamení a stromů pořád šplháte nahoru a dolů. Po asi 30min tůry jsem byla zpocená od hlavy až k patě. Potkali jsme spoustu opiček, které na nás udiveně koukaly, viděla jsem spoustu ptáků a brouků a opravdu gigantické mravence. Když jsme dorazili na Opičí pláž, otevřely se nám oči nádherou. Pláž byla nádherně čistá s palmami se spousty krabů na pláži. Posbírala jsem i nějaké mušličky. Dvě holčiny byly už moc unavené, tak se vrátily. Celkově nám trasa sem trvala cca 1,5hod. Rozhodli jsme se pokračovat až k finálnímu cíli této trasy, což byl maják na kopci ve výšce 300 m.n.m. Byla to neuvěřitelně těžká trasa a speciálně proto, že začalo být poledne, což je nejhorší období dne. Museli jsme vyšlapat tak tisíc podivných schodů různých tvarů a velikostí. Trvalo nám to tak cca 45 tam dojít. Nakonec jsme došli k bílému majáku. Museli jsme se zout a vyšli jsme až na vrchol majáku, kde na nás čekal překrásný výhled na moře a zbytek ostrova. Nechali jsme se ovívat větrem. Pak jsme podepsali návštěvní knihu a vrhli se na cestu zpátky. Šli jsme šíleně rychle. Nasadili jsme rychlé tempo a za 1hod 40min jsme byli u vchodu do národního parku. Musím říct, že jsem během této tůry vypotila minimálně 2litry potu. Ale musím říct, že to byl opravdu nádherný výlet plný akce a nádherných míst. Včera jsem šla spát velmi brzo a tak unavená jako včera jsem dlouho nebyla. Ušla jsem asi 9km ve 40°C a překonala 300 m.n.m. v pravé poledne. Místní AIESECáři mají pro nás připravenou rozlučkovou párty na konci stáže na konci druhé trasy, kde je krásné jezero, tak se těším, že projdu všechny přístupné trasy národního parku.

Czech me out!

V pátek nás čekala tzv. Global Village. Jedná se v podstatě o prezentaci různých zemí netradičním způsobem. Takže ne pouze prezentace o zemích, ale ukázka tanců, vaření čajů, zpívání, atd. Jedna taková událost nás čekala v pátek večer v místní vysoké škole. Prezentaci jsem si už připravila předem. Rozhodla jsem se předvést tancování polky, neboť je to snad jediný jednoduchý tanec, který pochází z ČR. Poprosila jsem kamarádku z Německa, aby mi dělala na pódiu partnera.:-) Do školy jsme přišli tak o 3 hodiny dříve, abychom si vše ještě jednou zkusili. Sotva jsem dorazila do sálu, kde jsme měli tento večer být. Začali na mě stážisté pořvávat, že tu je další Čech. Myslela jsem si, že mě omyjou. Potkala jsem Kamila Uhlíře, VP OGX z Plzně, který pracuje v neziskové organizaci v Kuala Lumpur a tato stáž je vedena pod tou samou pobočkou AIESEC, přes jakou jsem si našla stáž já. Jelikož pracuje v Kuala Lumpur, tak ho místní AIESECáři pozvali na tento večer, aby se zapojil. Bylo to moc milé vidět někoho, koho znám i z dřívějška. Poprosila jsem ho tedy, jestli by mi pomohl s polkou, když už je kluk.:-) Když akce začala, v místnosti bylo přes 150 lidí. Všechno bylo nachystáno a program mohl začít. Na začátku se oficiálně podepisovala před všemi smlouva místní pobočky AIESEC s ředitelkou vysoké školy a ředitelkou střední školy. Poté následovalo asi 15 představení, kde se jednotliví stážisté předvedli se svými prezentacemi nebo představením. Tancovalo se, zpívalo se, vařil se čaj, hrálo se na hudební nástroje. Na konci jsme všichni stážisté i studenti tancovali jeden tanec, který jsme si už předem připravili. Byla jsem moc hrdá, že jsme tancovali roll call z CECu. Dokonce jsem je to musela všechny naučit. Akce měla končit v deset večer, ale zůstali jsme ve škole tak do jedenácti. Když jsme dojeli i se studenty na hostel, šli jsme všichni zaslouženě na pivko do místního karaoke baru. No on to ani není bar. Je to takový plácek, kde se vejde cca 200 lidí. Je tam střecha, stánky s občerstvením a živá hudba v podobě karaoke, kde zpívají profesionální zpěvačky. Jejich zpěv slyším každý den, když usínám v hotelu až v 6. patře. Je opravdu zajímavé, že Asiaté mají opravdu nadání na zpívání. Už jsem slyšela spoustu studentů na školních vystoupeních a musím říct, že většina z nich by se u nás v pohodě dostala do showbyznysu. Poseděli jsme u piva společně se studenty, kteří nám neustále kupovali flašky. Když jsme odcházeli, na stole leželo asi 15 flašek po 660ml, kdy jedna flaška stojí cca 80Kč. No hold mají studenti asi bohaté rodiče.:-)

V sobotu jsme se rozhodli jít na místní japonský festival. Musím říct, že předešlý festival byl mnohem lepší. Strávili jsme tam tuto sobotu tak 4 hodiny a už po jedné hodině jsme se začali nudit. Bylo tam spousta japonského jídlo, což bylo dobré, ale představení se během večera tak čtyřikrát opakovalo. Zůstali jsme jen kvůli toho, že jsme chtěli vidět ohňostroj, který bal nádherný. Na samotném festivalu bylo několik tisíc lidí, takže když skončil ohňostroj, trvalo nám 1,5 hodiny dostat se zpátky na hostel. Normální cesta by nám trvala i s čekáním na autobus max 25min.

V neděli jsme si udělali menší oddechový den. Dopoledne jsem šla opět do fitcentra a odpoledne na nákupy do Tesca. Místní supermarket je hodně drahý, takže tak 1x za týden zajdeme do Tesca, kde je neuvěřitelně velký výběr zboží. Pak jsme zašli na místní tržiště, kde jsem nakoupila další dárečky. K večeru jsme šly s holkami z Německa a Islandu na poslední díl Harryho Pottera. Bylo to kino jako náš Cinestar, akorát s tou výjimkou, že lístek na představení stojí cca 50Kč ne 200Kč jako u nás. Musela jsem si vzít svetr, protože v kině je neuvěřitelná zima. Holky měly dokonce i náhradní ponožky a šátky. Systém klimatizací snad nikdy nepochopím. Jinak poslední díl Harryho Pottera je opravdu skvělý a vřele doporučuju ho shlédnout v kině.

Výsledek testování na HIV: negativní

Ve čtvrtek byl pro náš projekt velký den, protože jsme pořádali workshop pro studenty vysoké školy. Strávili jsme hodně času propagací, aby nám přišli nějací studenti. Měli jsme 2 workshopy po sobě na 1,5hodiny každý. Trošku mi přišlo zvláštní, jak se studenti chovali. Nějaká organizace času jim moc neříká. Na začátku přišlo 5 lidí, v půlce asi 20 a ke konci odešlo asi 10. Tohle opravdu nemám ráda. Ale celkově byl ten workshop zajímavý. V první půlce jsme kladli studentům otázky, co si myslí o HIV a AIDS. Například jestli se stydí jít na test, jestli se bojí o tom povídat, jestli ví, že je na světě 32,2 miliónů lidí s HIV. Asiaté opravdu nejsou lidé, kteří by rádi sdíleli své názory a pocity. Druhá půlka workshopu byla více zajímavá. Jelikož nám bylo řečeno, že sexuální výchova na školách vůbec není a že většina studentů i přes 20 let ještě neměli pohlavní styk, uznali jsme za vhodné jim vysvětlit, jak se správně chránit a to tím, že jsme jim dali do ruky banán a museli si zkusit navléct kondom na banán. I když tam byli studenti okolo 20 let. Jejich reakce na kondom byla, jako by jim bylo 14 let. Je opravdu zvláštní, že téma sex je zde neuvěřitelné tabu a nikdo o tom nechce mluvit, učitelé a rodiče speciálně. Pak se vir HIV šíří mnohem rychleji v Asii než v Evropě. V Jižní a Jihovýchodní Asii žijí 4 milióny HIV pozitivních lidí. V Evropě je jich „pouze“ 700 000. A když porovnám naši ČR, kde se od roku 1986 nakazilo cca 1 500 lidí virem HIV, a v Malajsii je to 136 000, tak musím říct, že jsem ráda za každou výchovu a otevřenost rodičů a kamarádů. Zajímavá část workshopu byla, když přišel HIV pozitivní muž. Vykládal nám svůj příběh, jak se nakazil, jak se žije s HIV, atd. Bylo zajímavé slyšet, že pán žije s HIV už 16 let, ale je závislý na lécích, protože bez nich by to nebylo možné. Vůbec jsem nevěděla, že jsou léky na tlumení viru tak drahé. Balení na jeden měsíc vyjde na 800 dolarů, což je skoro 14 000Kč. Pán říkal, že nevydělává ani polovinu, takže má sponzora. Má opravdu štěstí. Další věc, kterou jsme měli na našem workshopu, bylo testování na HIV zdarma. Přišla paní doktorka a sestřička z místní státní nemocnice a přinesly s sebou rychlé testy, kdy je výsledek znán do 15min. Taky jsem se jako správný stážista bojující za ochranu proti HIV/AIDS nechala testovat a výsledek byl negativní. Čím více toho o HIV/AIDS vím, tím tomu přikládám větší váhu. Četla jsem na internetu různé příběhy lidí, kteří jsou nakažení a kteří sdíleli své pocity, popisovali momenty, jak se nakazili a kdy se to dozvěděli. Člověk si musí pořád dávat pozor, ať dělá cokoliv po celý život.