V autobuse do Singapuru jsme strávili 4,5 hodiny. Normálně by to byly tak 3,5 hodiny, ale jelikož se překračuji hranice, musíte se odbavit. Když jsme dojeli do celního pásma, vystoupili jsme z busu (bez kufrů) a šli do speciální haly k bráně, kde jsme se odhlásili z Malajsie. Musela jsem odevzdat kartičku, kterou jsem dostala při vstupu do Malajsie. Poté jsme pešky došli na další autobusové nádraží na celnici, kde jsme opět nasedli do našeho busu, ten nás dovezl k singapurským hranicím. Tam jsme si už museli vzít své kufry a jít opět do speciální haly a opět k pasové kontrole. Museli jsme odevzdat vyplněnou kartičku s osobními údaji a opět jsem dostala ústřižek s povolením vstupu a víza na 90 dní. Na druhé straně ústřižku byla opět nemilá věta, že pokud budu pašovat drogy, tak mi hrozí trest smrti. No k pokutám a trestům se ještě dostanu později. Musela jsem protáhnout kufr rentgenem a poté jsme opět nasedli do našeho busu, který nás dovezl k jednomu většímu nákupnímu centru. Je zajímavé, že Singapur má skoro všechno, ale hlavní autobusové nádraží nemá. Všechno je tak nějak rozházené po městě. Vystoupili jsme skoro uprostřed silnice a začali hledat, jak se dostaneme k našemu hostelu. Museli jsme se zaregistrovat v hostelu do devíti hodin do večera, a když jsme dorazili do Singapuru, tak už bylo 20:15hod. Zkusili jsme najít taxi, která nás dovezlo téměř k hostelu. V Singapuru se už smlouvat nedá. Ceny jsou tu pevně dané a taky vyšší než v Malajsii. Za 10min jízdy jsme platili 135Kč.
Dorazili jsme na podivnou ulici a tak 20 min hledali náš hostel. Už bylo za 10min devět a konečně jsme objevili naprosto zapadlé dveře hostelu. Museli jsme táhnout naše 30 kilové kufry do 2. patra. Ubytovali jsme se ve čtyřlůžkovém pokoji, který byl moc hezký. Cel hostel vypadal velmi pěkně. Už bylo po deváté, tak jsme poprosili vedoucí hostelu, jestli můžeme zaplatit až zítra. Unavení po cestě jsme si dali masáž v masážním křesle, které patřilo hostelu, a padli unavení do postele. Bohužel kapala voda z klimatizace, tak jsem nemohla usnout tak 2 hodiny, protože jsem se pořád musela soustředit na každou kapku.
Ráno jsme vstali už v osm, abychom den v Singapuru využili opravdu naplno. Potřebovali jsme si vyměnit peníze, abychom zaplatili hostel. Vyrazili jsme z hostelu po deváté a všechny obchody byly téměř zavřené. V Singapuru všechno začíná žít až po desáté. Čekali jsme v restauraci, až se otevře směnárna ale i po 10:30hod byla stále ještě zavřená. Zjistili jsme, že důvod, proč je většina obchodů zavřená, je státní svátek Singapuru, který ten den byl. Byly to 46. narozeniny od založení Singapuru. Když jsme dorazili bez peněz na hostel, paní vedoucí byla milá a řekla nám, že můžeme zaplatit až večer. Byli jsme moc potěšeni, když nám řekla, že v centru Singapuru je večer speciální program i ohňostroj. Rozhodli jsme se tam zastavit až odpoledne. Rozhodli jsme se používat místní dopravu, speciálně metro. Je tu velmi zajímavý systém dopravy. Koupíte si kartičku za 12 singapurských dolarů, což je asi 160Kč a máte na ní kredit 90Kč. Tu můžete používat na všechny dopravní prostředky. Jedna průměrná cesta metrem nebo busem stojí cca 10Kč. Vždycky záleží na vzdálenosti. Když nastupujete do autobusu nebo když vstupujete do metra, musíte projet kartičkou takovou mašinku, a když vystupujete, tak se musíte projet kartičkou znova, aby se vám strhla potřebná částka peněz úměrná vzdálenosti, kterou jste ujeli. Metro je v Singapuru naprosto úžasné a nové. Nejezní moc pod zemí, ale zato jezdí snad každé 2 minuty. Docela mě překvapily cedule, které jsou všude na stěnách, které ukazují, co všechno můžete a nemůžete v prostorách stanice nebo metra dělat. Například se nesmí pít ani jíst, jinak vám hrozí pokuta 6 500Kč. Nesmí se kouřit, což je maximálně vysoká pokuta, která se blíží k 17 000Kč.
Samotné příkazy a zákazy jsou velmi zajímavé v Singapuru. Jelikož je to velmi nová země, snaží se tu žít velmi civilizovaně, ale někdy je to až příliš. Všude jsou cedule, co se smí dělat a co se nesmí dělat. Kam se může jít, kam ne. A vždy je to doprovázené částkou, kterou musíte platit, když něco porušíte. Nejnižší pokuta je 500 singapurských dolarů, což je 6 500Kč. A to je pokuta pouze za blbosti. Jestli si někdo myslí, že pokuta 1 000Kč za to, že jedete na černo v Praze, je hodně, tak zkuste jednou zapomenout projet kartičkou v metru a když vás někdo chytne, tak je to pokuta 3 000 singapurských dolarů, což je 40 000Kč!!! Lidé ale v Singapuru žijí rádi. Ona země je to opravdu nádherná.
Naše první zastávka byla v Malé Indii. Je to část Singapuru, kde žijí Indové, jsou tam indické restaurace, indická hudba, indické oblečení, zlato, atd. Dali jsme si indické jídlo jako oběd. Dala jsem si mrkvovou kari rýži s kuřetem a omáčkou na banánovém listu. Ani to nebylo drahé. Docela velká porce mě stála 60Kč. Je to ale rozdíl, když v Malajsii, za to samé dám 30Kč. Poté jsme se vydali k největší a nejhezčí mešitě v Singapuru. Při vstupu jsme se opět museli vyzout a dostali jsme takový plášť, abychom si zakryli ramena a kolena. Poté jsme se prošli Arabskou ulicí a pak vyrazili pokoukat po obchodech a po mrakodrapech. Zastavili jsme se v čínské čtvrti, která je obrovská a kde žijí zase samí Číňani. Šli jsme do čínské čajovny, abychom se ochladili a dala jsem si podle paní „trošku“ hořký čaj. No nemohla jsem to ani spolknout, jak to bylo hořké. Říkala mi, že je to ale velmi dobré pro mé zdraví. Tak jsem to do sebe kopla a oklepala se jako po panáku slivovice.
Poté jsme se rozhodli najít nějakou cestovní agenturu, abychom si koupili lístek do Mersingu, což byla naše další stanice, kde nasedneme na trajekt a dojedeme na náš vysněný ostrov Tioman na východním pobřeží Malajsie. Asi hodinu jsme hledali autobus ze Singapuru do Mersingu, ale bohužel jsme nic nenašli. Jedna paní nás poslala na autobusové nádraží, že tam to koupíme. Bohužel jsme tak dorazili a byly tam autobusy pouze do Johor Bahru, což je město za hranicemi Singapuru v Malajsii. Rozhodli jsme se, že to riskneme a ráno vstaneme dříve, vezmeme bus do Johor Bahru a tam si koupíme lístek do Mersingu, když na nás zbudou místa. Po neúspěšném hledání cestovky, jsme se rozhodli uklidnit a opět se kochat krásami Singapuru. Dorazili jsme metrem k nejhezčí část Singapuru zvané Marina Bay, kde se nachází nejvyšší a nejmodernější mrakodrapy. Začalo tam být postupně docela hodně lidí, kteří se přišli podívat na večerní představení a ohňostroj. Vzali si s sebou jídlo a svačili na trávníku. Velmi zajímavá věc byla, že tak ¾ lidí ze Singapuru, kteří byli na tom místě, měli na sobě něco červeného a bílého jako je vlajka Singapuru. Prošli jsme celou zátokou, nafotili spoustu obrázků a viděli nejslavnější sochu v Singapuru – ryba s hlavou tygra. Začalo se stmívat, tak jsme se přemístili na místo, kde uvidímě ohňostroj, který měl být v osm. Museli jsme přejít most s dalšími několika tisíci lidmi. Jeden most, který bych přešla za 5 min, jsem přecházela 20min. Už bylo sedm hodin a rozhodli jsme se zůstat na dobrém místě a tlačit se v mačkanici s lidma, abychom vůbec něco viděli. V dálce bylo obrovské pódium, spousta místa na sezení, něco jako stadion, ale to bylo jen pro ty, kteří si koupili lístek. V osm začal naprosto úžasný ohňostroj. Vidět ohňostroj v Singapuru a trefit zrovna oslavu narozenin Singapuru se jen tak někomu nepodaří. Nám to vyšlo naprosto skvěle. Chvíli jsme ještě čekali, až se pročistí ulice, a pak jsme pomalu vyrazili směr metro. Všude byla spousta lidí. Policie dokonce průběžná zavírala a otvírala brány a pouštěla postupně lidi, aby nebylo ucpané metro. Konečně jsme dorazili na hostel, zaplatili paní za ubytování, sbalili se a šli spát. Bohužel jsme si museli na Singapur nechat jen jeden a půl dne, protože to vycházelo do našeho plánu. Pokud tam ale chcete jet, tak 3 dny jsou optimální. Je zde ještě jeden slavný ostrov, kde je podmořský svět, pláž na koupání a obrovský zábavní park. Nic z toho jsme bohužel nestihli. Ale i tak jsme toho viděli opravdu hodně.
Žádné komentáře:
Okomentovat