ASIA TRIP – část pátá – Kuala Lumpur

Tak a je to tady, poslední zastávka našeho výletu. Jako třešinka na dortu to je hlavní město Malajsie – Kuala Lumpur. Jelikož jsme v sobotu ráno ještě byly na východní straně ostrova, čekala nás pořádně dlouhá cesta. Brzo ráno jsme vyjely trajektem z Tiomanu a dorazily opět do Mersingu okolo desáté hodiny. Autobus nám jel až ve dvanáct, tak jsme mohly ještě chvíli lenošit v klimatizované kanceláři místní cestovní agentury. Okolo dvanácté přijel autobus, kde jsme nasedly a strávily sedm hodin jízdy. Cesta byla opravdu dlouhá, protože jsme strávili hodinu v zácpě, která se vytvořila kvůli havárii náklaďáku. Když jsme konečně dorazily do Kuala Lumpur, zjistily jsme, že nejsme na hlavním autobusovém nádraží. Jsme na úplně opačné straně města. Hlavní autobusové nádraží bylo pár minut pěšky od našeho hostelu. Musely jsme se vymotat z místního nádraží. Byly jsme maximálně unavené a podrážděné, protože jsme tahaly hrozně těžké kufry a ještě k tomu začalo hrozně pršet. Jedna pozitivní věc na to m nádraží byla, že místní vlakové linky rozdávaly balíčky s jídlem jako občerstvení pro lidi, kteří čekají na vlaky. Když jsme se uklidnily, našly jsme vlakovou stanici. Ono se tomu říká vlak, ale vypadá to jako metro, akorát to nejezdí pod zemí. Musím říct, že nesnáším dopravní systém v Kuala Lumpur. Všechno je tu hrozně složité. Je tu šest různých linek, které vlastní jiné společnosti. Jsou tu jiné ceny a když musíte přesedat na jinou linku, trvá to někdy i více než 5 min než ne dostanete na požadované místo a hlavně se musí platit zase znova. Je tu také celkově špatné značení. Co mě ale vytáčí nejvíce, jsou schody. Jsou úplně všude a nikde nejsou výtahy. Začínám si myslet, že lidi na vozíčku nebo ti, kteří nemůžou chodit, asi hold sedí doma a nemůžou používat místní dopravu. Když jsme konečně po asi půl hodině dorazily na požadované místo, vzaly jsme si taxíka, protože Monice se pokazil kufr a nechtělo se nám to všechno tahat v dešti. Taxikář byl velmi zvláštní, uprostřed jízdy otevřel dveře a plivnul na zem. No fuj. Nemohli jsme najít náš hostel, až konečně na poslední chvíli jsme uviděli cedulku s nápisem našeho hostelu. Byl to opravdu zvláštní hostel. Takový v reage stylu a hrozně přeplácaný. Ale hezký. Na recepci mají akvárium s velkými želvami, žraloky. Pak další akvárium s rybičkami, pak s myškami, myslím, že tu je dokonce i had. A mají tu bílou kočku a opici. Vlastní to takový tlustý Číňan se spoustou náušnic a dlouhými blonďatými vlasy. Náš pokoj byl snad ten nejmenší ze všech. Jediné volné místo bylo okolo dveří, aby se vůbec daly otevřít. Jelikož bylo už skoro deset hodin, šly jsme na internet, pozdravily rodiny a šly spát.

Ráno jsme se probudily v docela přiměřenou hodinu, daly si snídani a vydaly se k Batu Caves – slavné jeskyně nedaleko na okraji Kuala Lumpur. Normálně by nás cesta trvala asi hodinu, ale jelikož jsme se totálně ztratily v místní dopravě, vlakových stanicích a lidech, kteří nás posílali z jednoho místa na druhé, jsme konečně dojely k Batu Caves po 2 hodinách. To místo je velmi krásné. Jsou t neuvěřitelně veliké jeskyně, které jsou umístěné velmi vysoko, a musíte vyšlapat skoro 300 schodů, abyste tam došli. U prvních schodů je umístěn jeden z hinduistických bohů, který měří tak 50 metrů. Je zobrazený na hlavním obrázku mého blogu. Na schodech se vyskytuje hromada opic, které čekají, až vám něco vypadne z tašky nebo vám tu tašku oprskle vezmou. V samotné jeskyni je spousta věci k vidění. Hromada hinduistických sošek a menších chrámů. Dokonce jsem tam viděla i živého kohouta a slepice, které seděly na vajíčkách. Když jsme si všechno prohlídly, sešly jsme opět dolů a nechaly jsme se tetovat henou. Stojí to tady jen tak 80Kč. Sedla jsem si ke stolečku a vybrala si obrázek. Většinou si Indové dávají henu na zápěstí, ruce a nohy. Vybrala jsem si pravou ruku. Sedla jsem si ke stolečku a vybrala si obrázek, který mi vede od zápěstí až ke konci prostředníčku. Pak paní vzala henu – je to taková pasta – a začala kreslit. Během 3 minut to měla hotové a pak mi řekla, že to musím mít na ruce tak hodinu a pak to mám smýt. Hena vydrží cca 10 dní, takže ji budu mít ještě i doma v ČR.

Po Batu Caves jsme se rozhodly jet na zpátky na hostel, abychom počkaly, až se setmí, abychom viděly Petronas Towers – jedny z největších budov na světě – po tmě, když svítí. Když jsme dorazily na hostel, musela jsem protřídit věci v kufru, které vyhodím a které povezu domů. Nemůžu riskovat, že budu mít více kilogramů na letišti. Nakonec je můj kufr o něco lehčí.

K večeru jsme se vydaly k Petronas Towers. Ten pohled na ty dva obrovské mrakodrapy je neuvěřitelný. Jsou tam velké, že se skoro nevejdou do objektivu foťáku a musíte si doslova lehnout na zem, aby se vám tam vešly celé. Nafotily jsme spoustu fotek a vydali se k další vysoké věži s názvem Menara Tower. Nešly jsme úplně nahoru, protože byla už tma a muselo se tam jít parkem.

Pak jsme šly zpátky na hostel a totálně jsme se ztratily. Po asi hodině jsme zjistily, že pořád kroužíme okolo našeho hostelu. No sranda. Ráno jsme mohly pospat. Šly jsme na trh, nakoupily ovoce, poslední dárky a teď už se pomalu zvedám z hostelu, kde jsme potkaly ještě další naše stážistky. Bylo to velmi milé překvapení. Teď už se zvedáme a jedeme na letiště. Jedna z posledních cesty, kdy budu muset tadat můj přetěžký kufr. Tak a je konec. Za pár hodin už opustím Malajsii. Byly to nádherné dvě měsíce. Určitě to ale není naposledy, kdy jsem v Asii. Možná už příští rok. Kdo ví….