Už je to přesně týden, který trávím v Malajsii. Mám za sebou už 7 nocí a až teprve včera jsem se dokázala adaptovat na časový posun. Z neděle na pondělí jsem kvůli nedostatku spánku spala asi 13 hodin až do tří odpoledne, ale časem se to lepší. Celkově tady čas plyne úplně jinak. Většinou se vstává v devět až deset, spí se občas i přes den, avšak jen na chviličku. A chodí se spát tak až ve dvě a později. Ono se moc nechce chodit spát, když si máte s kým povídat nebo kam jít.:-) O tom ale později.
Za celý tento týden se toho stalo neuvěřitelně mnoho. Začnu tedy pěkně od začátku. Po nedělní a pondělní aklimatizaci na místní prostředí a na ubytování, seznámení se s ostatními stážisty a AIESEC členy, přišlo očekávané úterý. Museli jsme vstávat už v šest, protože v sedm nám jel školní autobus, který nás zadarmo svezl až k místní škole. Zažila jsem svůj první východ slunce mezi mrakodrapy, což byla opravdu nádhera. Byla jsem docela ráda, že sluníčko šlo vůbec vidět, neboť počasí je tady hodně zvláštní. Vedro je tu sice pořád, to je pravda, ale často bývá pod takovým mračným oparem. Zatím tady ještě nepršelo. Ale zažila jsem už i jasné slunce a to je potom opravdový pařák.
Každopádně dojeli jsme ráno do místní školy, která se jmenuje Han Chiang College. Je to neuvěřitelně obrovská škola. Je to ale pochopitelné, neboť se skládá z celé základní a střední školy. Vybavení a celkový vzhled je moc hezký. Místní paní učitelka, která nás má na starosti, nás vzala na menší prohlídku. Byli jsme v knihovně, obrovském prezentačním sále, ale také v místní jídelně. Je to docela zvláštní, neboť místní jídelna má pouze podlahu a strop. To proto, aby cirkuloval vzduch. A i když prší, na zemi pod střechou jsou kanálky, kdy může odtékat voda. Byli jsme pozdravit i paní ředitelku, která je moc milá. Co byl ale docela velký šok, bylo místní školní muzeum. Zahrnuje jednu samostatnou budovu, kde jsou různé pamětní předměty, spousty knih, zajímavé čtení a hlavně je to moderní jako v normálním muzeu.
Ten samý den jsme měli první společné setkání všech stážistů, kde jsme si stanovili určitá pravidla a očekávání. Až do dneška jsme měli společná setkání tak na 2 hodinky denně. A jelikož práce první týden nebylo mnoho, mohli jsme poznat různá zákoutí a krásy Penangu. Středa byla už trošku volnější, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na výlet. Naše cílová destinace se jmenovala „Sleeping Budha,“ neboli Spící Budha. To je chrám, který se nachází nedaleko našeho hostelu. Jsem moc ráda, že můžu vidět asijskou kulturu na vlastní oči. Je to opravdu neuvěřitelné. Když vidíte asi 15metrového Budhu, celého ze zlata, postaveného v nádherném chrámu, to je opravdu něco, nad čím se pozastavíte. Než jsme přišli do chrámu, zastavil nás na ulici asi 80 letý dědeček a pozval nás na láhev balené vody zadarmo. Vešli jsme do jeho malebného obchůdku a mohli jsme si vzít cokoli z jídla zadarmo. Bylo nám to ovšem blbé, tak jsme dali do menší kasičky nějaké penízky. V obchůdku měl spoustu sošek Budhy na prodej a pád knížek. Dědeček nám začal povídat své životní příběhy. Jak dostal medaili za obranu chrámu v době války. Medalie měla asi 18 diamantů a dědeček tvrdil, že musíme vidět medaili na slunci, aby se diamanty třpytili. Pak nám povídal o svém pradědečkovi, který přišel před stoletím a půl z Thajska do Penangu na bílém slonovi. Poté si odepnul košili a všichni jsme viděli asi tak 6 přívěšků Budhy, které měl na krku. Ve velké ledvince tahal asi tak 4 další sošky, z nichž jedna byla stará skoro 1000 let. I když nebyl výlet příliš daleko, stejně jsme na hostel přišli docela pozdě. V místním nákupním středisku se dá strávit hodně času. Speciálně když nakupují Aisaté. Jdou pro 2 věci a ze supermarketu vylezu za 30min. S kolegyní z Německa z toho šílíme.:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat