Buddha a durian kam se jen podívám

Další týden je už téměř za mnou. Poslední dobou tu čas utíká rychlostí světla. V úterý nám začal druhý týden výuky na střední škole. Bylo to hodně náročné. Přípravu jsme odflákli v pondělí večer s tím, že vše doděláme v úterý ráno před první přednáškou. Bylo toho hodně co dohánět. Tak tak jsme stihli dodělat prezentaci a s menším zpožděním jsme začali. Následovalo dalších 5 vyučovacích hodin. Když jsme přijeli na hostel, všichni jsme si dali sprchu, najedli se a spali a spali. Museli jsme vstávat v šest ráno a byli jsme abnormálně unavení z výletu a noční přípravy. K večeru jsme zajeli do Tesca, kde jsem konečně nakoupila nějaké ty místní dobroty jako dárečky. Taky jsem zkusila další zajímavé ovoce. Jmenuje se dračí oko. Vypadá to jako artyčok, akorát je to celé růžové. Když sloupnu slupku, uvnitř je bílá hmota se spoustou semínek. Chutná to podobně jako kiwi. Dneska jsem si koupila podobnou odrůdu, akorát vnitřek je naprosto křiklavě fialový s černými semínky. V den odjezdu zpátky domů se chystám koupit spoustu ovoce, abyste i vy mohli ochutnat dobroty, které v Evropě nenajdete. Zkusila jsem konečně svou platební kartu a oddechla jsem si, že Visa Electron v Malajsii funguje. Byly tu nějaké zvěsti, že nebude fungovat, tak jsem si velmi oddychla. Akorát jedna věc mě dost šokovala, když jsem se dneska podívala na účet. Z Evropy jsem zvyklá, že když platím kartou v zahraničí, tak poplatek je naprosto minimální. Ovšem tady je to jinak. Za platbu kartou se mi strhlo 250,-. Takže hezky si půjdu zase vyměnit dolary. Jinak tu utratím majlant jen za poplatky. Večer si naše pracovní skupina sedla a povídali jsme si, co děláme na našem projektu špatně a co je třeba zlepšit. Docela nás Evropany štve, že všechno, co je potřeba udělat, přichází od nás. Asiaté jsou dobří pracovníci, ale nemůže se od nich čekat nějaká proaktivita nebo sdílení názorů. Jednoduše udělají všechno, co se jim do puntíku řekne. Takže v našem projektu jsme 4 leaderky z Evropy.:-)

Ve středu už se všechno zlepšilo. Byli jsme velmi připravení. Technika byla ok. Lidi věděli, co mají říkat. Nikdo z nás neseděl znuděně, když ostatní přednášeli. Už to vypadalo mnohem profesionálněji. Když jsme skončili ve škole. Rozhodly jsme se se Sagou – holka z Islandu, že vyrazíme na nákupy dárků a oblečení. Navštívili jsme spoustu obchodů v centru Georgetownu. Koupila jsem si úžasné balerínky za 20RM, což je v přepočtu 110,-. Některé věci jsou tu velmi levné, ale některé jsou velmi podobné našim. Asijská moderní móda je velmi zvláštní. Všechny šaty a trička jsou velmi malá a hlavně krátká. Když si Evropanka zkusí šaty, tak jí končí těsně pod zadkem. Každopádně jsem nakoupila pár hezkých věcí.

Ve čtvrtek jsme nepracovali. Ve škole měli nějakou akci, tak se musely zrušit naše přednášky. Konečně jsme se všichni mohli vyspat, jak dlouho jsme chtěli. Vstala jsem asi v jedenáct. Pustila jsem si film, šla pro oběd a odpoledne jsme s holkami šly na pláž. Až k nevíře jsme tam strávili cca 5 hodin. Koupat se moc nedalo, protože voda byla enormně plná písku. Kdykoliv jsem vylezla z vody, měla jsem plavky plné písku. A voda byla také kalná. V porovnání s Langkawi tohle byla břečka. Měla jsem ovšem své lehátko a knížku, sluníčko bylo velmi příjemné. Dokonce jsem viděla nádherný západ slunce. Prošly jsme se nočními trhy, kde jsem si kupila letní šaty. Jsem zvědavá, jestli je v ČR vůbec vynosím.

Pátek byl velmi zajímavý den. Vstávali jsme už okolo osmé hodiny. Naše projektová manažerka a místní prezidenty nás vzaly do organizace pro lidi s HIV, kde jsme byli minulý týden. Tentokrát do organizace došli i ostatní lidé z Penangu, kteří jsou HIV pozitivní, ale v domě nebydlí. Pátek je pro všechny z organizace den zábavy. První hodinku jsme hráli stolní hry s pacienty. Hrála jsem velmi zajímavou hru, která se podobá biliáru, akorát se hraje na normálním stole a rukama. Je to prý typická asijská hra. Když jsme skončili s hrami, šlo se cvičit. Respektive tancovat. Šli jsme na větší prostranství před domem, kde se nashromáždilo cca 40 lidí. Tancovali jsme sambu, aerobic, ale také klasické indické a malajské tance. Rozhodli jsme se, že naučíme ostatní náš roll call, respektive Waka waka tanec z CECu. Všechny to strašně chytlo. Zkoušeli jsme také nějaké další AIESEC tanečky. Připravili pro nás oběd. Poněkud ostřejší podle mé chuti, ale po dezertu jsem už ani necítila, že mě pálí pusa až k nosu. Jedla jsem velmi zajímavý dezert – želatinu, která se smíchá s hnědým cukrem. Velmi jednoduché a dobré. Dostali jsme na rozloučenou menší dárečky. Byli jsme tam totiž naposledy. V dárkovém balíčku byla čepice a přívěšek na sklo s nápisem STOP AIDS. Holky z AIESEC nás svezly autem k místnímu katolickému kostelu, kde probíhal festival svaté Anny. Říká se, že tento kostel je jeden z nejkrásnějších. Tak to by měli zajet k nám do ČR a inspirovat se. Katolické kostely jsou zde velmi jednoduché. Téměř žádná výzdoba. Pokoukali jsme po okolí a jeli zpátky na hostel. Odpočinuli si a večer vyrazili za zábavou do Georgetownu. Šlo nás jedenáct – deset holek a jeden kluk.:-) První jsme šli o baru, kde byl alkohol do 22:30 pro holky zdarma. Bar to byl velmi pěkný. Postavený na molu s výhledem na moře a na poloostrov Malajsie. Nafotili jsme neuvěřitelně moc fotek. Zábava tam ale moc nebyla. Hudba byla velmi divná a žádný taneční parket. Nasedli jsme do posledního autobusu a jeli jsme do lepšího baru. Tam byl bohužel vstup 50RM, což je cca 300,-. Nikomu se nechtělo platit tak moc, tak jsme ukecali vrátného, že si koupíme flašku pití, což je v přepočtu na jednu osobu 20 ringgitů. Musím uznat, že klub to byl opravdu nádherný. Extravagantní a moderní interiér, koberce, super hudba, personál v oblecích. Akorát neuvěřitelně hlasitá hudba. Po pár hodinách mě začala bolet z té hudby hlava, tak jsme šli ven. Někteří jeli už na hostel, ale zbytek nás se zastavil na terase. Přisedli jsme si k nějakým klukům a dali se s nimi do řeči. Na Malajsii se mi velmi líbí, že místní lidé jsou velmi zvědaví. Ne všichni, někteří jen koukají, ale mladí lidé se také ptají. Vedli jsme velmi zajímavý rozhovor. Když už byly skoro čtyři hodiny, vzali jsme taxíka, ukacali taxikáře za velmi nízkou cenu. Konečně jsem ulehla do postele a čekaly mě cca 4 hodiny spánku.

Dneska jsme jeli na výlet, který pro nás pořádala škola, kde učíme. K hostelu přijel školní autobus společně s jednou profesorkou, která nás má na starosti, a s pár studenty. Naše první zastávka byly tradiční trhy s jídlem, potravinami a tradičním zbožím. Bylo tam lidí jako v Indii. Do toho spoustu aut. Často mě do nosu praštil závan právě vyloupnutého durianu. Tento zápach je pro mě znamením – utíkej co nejdál. Nakoupila jsem spoustu věcí, dárečků a taky ovoce. Velmi mě udivovalo, proč se v tradičních čínských obchodech s budkami, svíčkami a talismany prodávají papírové boty a papírové košile. Za chvíli mi to ale došlo. Lidé je používají jako oblečení pro mrtvé do hrobu. Za hodinku jsme se zase všichni sešli a začali jsme pozvolna stoupat po schodech k nejkrásnějšímu buddhistickému chrámu v Penangu. Podél několika stovek schodů byl stánek na stánku s oblečením tradičními asijskými suvenýry. Nakoupila jsem neuvěřitelné množství věcí. Takže už mám téměř dárky pro všechny. Zajímavá věc na těchto stáncích je smlouvání. Líbí se vám tričko. Zeptáte se na cenu. Řeknou vám přemrštěnou cenu, např. 50 RM. Vy chcete koupit tričko za max 20 RM. Řeknete, že to koupíte za 10, oni poleví, že za 30 je to ok. Pak zvednete na 13, oni sníží na 20. A nakonec se setkáte na 15 RM. U pěknějšího oblečení to není úplně jednoduché. Ale minimálně 10 RM slevu dostanete. Když jsme vystoupali k chrámu, čekal na nás nádherný pohled na neuvěřitelně velký komplex budov, které zářily všemi barvami. V posledním chrámu jsme nasedli do lanovky, která nás vyvezla k nejvyššímu chrámu, kde byl překrásný výhled na celý ostrov a cca 30metrového Buddhu. Když jsme se pokochali krásou buddhismu, vyrazili jsme k našemu autobusu, který nás zavezl na naši další zastávku – park pro relaxaci. Před tím jsme se ještě stavili na oběd – naše oblíbené kuře s rýží. V parku jsme se prošli, a pak jeli na další místo. Dorazili jsme do národního parku, kde jsme se procházeli překrásnými zahradami. Cílem této zastávky bylo vidět vodopády. Nikdo ale nebyl schopný nám říct, kde ten slavný vodopád je. Nějaká místní paní nám doporučila lesní cestu. Ve čtyřech lidech jsme se vydali na cestu. Byly tam sice ostnaté dráty, ale vedle nich byla vyšlapaná cestička. Byla to tedy pořádná fuška dojít k vodopádům. Za 15 min cesty po listí, skákání před kmeny, šplhání po stromech, jsme dorazili k překrásným vodopádům, které měřily cca 80 a více metrů. Všichni už byli velmi unavení, tak jsme se po celém dni vydali zpátky na hostel, kde až do teď odpočívám.

Byl to moc krásný výlet. Hlavně ten krásný chrám a smlouvání v obchodech. Zítra mám další volný den, tak se konečně můžu vyspat. Konečně se půjdu podívat na Spícího Buddhu, který se nachází cca 5 min chůze od hostelu. Je tam socha spícího Buddhy. Tato socha se považuje za jednu z největších soch Buddhy na světě. Asie je opravdu nádherná. Plná barev, kultury, r

Skákání ve vlnách, pivo za 15Kč a šílené opice – jednoduše Langkawi

Je zde deset hodin večer a přibližně před hodinou jsem vstala. Dneska byl velmi náročný den a k tomu jsem ještě maximálně nedospaná z výletu na ostrov Langkawi. Téměř všichni stážisté jsme se rozhodli, že o jednom víkendu tam vyrazíme na výlet. V pátek jsme měli ještě práci a stážisté z druhého projektu dorazili až v šest hodin večer, tak jsme uznali sobotu, neděli a volné pondělí jako nejlepší dny na dovolenou. Všechno jsme si zařídili dopředu – hostel, pozjišťovali jsme dopravu. V sobotu jsme museli vyrazit velmi brzo. Z domu jsme vyjížděli už v sedm, abychom stihli trajekt v devět. Jakmile jsme dorazili na místo, kde se kupují lístky na trajekt, tak nás čekalo nemilé překvapení. Nejenže nebyla volná místa na trajektu, ale zároveň stál trajekt 2x tolik, než jsme očekávali. Důležité pravidlo zní: „Nikdy nevěřte Malajcům, když s nimi mluvíte po telefonu.“ Nakecali nám, že volná místa jsou pořád a cena jedné cesty je 35 ringgitů, což je cca 200Kč. Namísto toho stála jedna cesta 350Kč. Nechtělo se nám čekat na další trajekt, který jel až odpoledne, tak jsme si pronajali autobus, který nás za cca 1,5hodiny odvezl do dalšího města, kde jsme přesedli na trajekt, který jel už jen 1,5hodiny. Cena byla v podstatě stejná jako trajekt. Samotná cesta trajektem byla hodně zajímavá. Sedadla jsou v uzavřeném prostoru, takže nemůžete na palubu. A nejhorší věc je, že teplota klimatizace byla nastavena na 16 stupňů. Zamotala jsem se do všeho oblečení, které jsem měla, dokonce i do ručníku, ale stejně jsem měla ledové nohy i ruce.

Okolo jedné jsme dorazili na hotel. Velmi hezké ubytování po 4 lůžkách. A s klimatizací!!! Takže jsem se krásně vyspala, aniž bych se furt potila. Dokonce jsem použila i přikrývku po měsíci a něco. Zašli jsme na oběd a na celé odpoledne jsme vyrazili na pláž. Na Langkawi je jedna blbá věc a to ta, že tam nejsou autobusy. Pouze taxíky a vany na pronajmutí, které jsou mnohem dražší než autobus. Jelikož nás bylo 17, tak jsme si vzali van pro 12 lidí a pronajali jsme si auto pro zbytek. Je tu hodně složitý proces, aby vám vůbec půjčili auto. Musíte ukázat platný mezinárodní řidičák, kde je napsáno, že umíte jezdit po levé straně silnice. Po asi půl hodině cesty jsme dorazili na pláž, kde jsme se koupali v neuvěřitelně přímené teplé vodě. Písek neplaval ve vodě, takže jsem neměla plné plavky písku, což mě dost potěšilo oproti minulému koupání. Pláže byly plné palem, čistého písku a čisté vody. Strávili jsme tam několik hodin, blbli, fotili a tak. K večeru jsme zašli na pivko do místní restaurace. Langawi ostrov je duty free zóna, takže se tu dá pivo v restauraci koupit za 3 ringgity, což je cca 16Kč a v obchodě za 1,5 ringgitu, což je 8Kč. V ostatních částech Malajsie stojí pivo cca 8 ringgitů, což je cca 45 Kč.

Krásně jsem se vyspala, i když ne moc dlouho, a v neděli brzo ráno jsme vyrazili na výlet lodí. Objednali jsme si výlet malou lodí na 4hodiny, která nás bude vozit po různých ostrovech. Cesta z přístavu do první zastávky trvala cca 30min. Opravdu krásný pocit, když se řítíte plnou rychlostí v malinké loďce. Řidič nám řekl, že máme hodinu na tento ostrov. Pobyli jsme na pláži, kde byla neuvěřitelně průhledná voda a nádherný výhled na moře. Naše druhá zastávka byl ostrov, kde jsme mohli pozorovat orly. Orel je symbol ostrova Langkawi, protože je jich tu opravu hodně. Jsou šíleně velcí a nádherní. Naše třetí zastávka byl ostrov, kde se nacházelo sladkovodní jezero. Řidič nás vyhodil a měli jsme další hodinku na procházku. Hned první věc, co mě udivila hned na molu, byly opice. Opice velké asi tak po kolena a menší se mi pohybovaly tak 20 cm od mých noh. Jsou docela oprsklé. A hlavně nenažrané. Na ostrově je mnoho cedulí s tím, že se nesmí krmit opice, ale přesto to lidi dělají. Pak se nemůžou divit, že opice skáčou po lidech a kradou jim tašky. Jedna naše holčina si dávala sušenky do kabelky a jedna opice se s ní začala přetahovat o její tašku. Sílu teda měla pořádnou. Po 15 min jsme došli k jezeru, které bylo moc krásné. Obklopené nádhernou přírodou. Dokonce jsem potkala i Francouze, tak jsem si procvičila i svůj druhý cizí jazyk. Už se nám uchyloval konec hodiny, tak jsme šli na molo, ale chytl nás šílený slejvák. Začalo tak pršet, že jakmile jen trošku polevilo, tak jsme hopsli do loďky a řidič v plném dešti jel až k přístavu. Ono to docela i bolí, když jedete tak 80km/hod a kapky deště vám střílejí do obličeje. Ale byla to docela i sranda, protože jsme pak byli všichni mokří od hlavy až k patě. Když jsme dorazili na hostel, abychom se převlékli a najedli, nejhorší věc byla, že v hostelu oblečení neschne. Takže jsme následující den a půl chodili permanentně ve vlhkém oblečení. Odpoledne jsme se poflakovali po obchodech a restauracích. Stala se nám hodně zajímavá historka. Jedna holčina ztratila svou kabelku v obchodě s kabelkami. Hledali jsme tu kabelku tak hodinu, až pak přišla paní prodavačka, že ji našla v jiném patře. Tak jsme si oddychli, že jsme nemuseli lítat po policii nebo blokovat platební karty. K večeru jsme na pokoji otevřeli pár piv a kecali. Jelikož nám piva došla, tak jsme do noci seděli v místní restauraci.

V pondělí jsme si na ráno objednali na 4 hodiny van a procestovali zbytek ostrova. Jeli jsme se podívat na místní vodopády, které jsou překrásné. Mohli jsme se tak i koupat, ale voda je tam opravdu ledová. V moři je to lepší, tam je teplota tak 30 stupňů. Podívali jsme se také na pláž s černým pískem. Popravdě to vypadalo, jako by někdo polil pláž naftou. Ale prý je to nějaký přírodní úkaz. Zbytek dne jsme strávili na pláži, kde jsme skákali ve vysokých vlnách nebo lenošili na pláži. Okolo páté nám jel trajekt zpět do Penangu. Tentokrát jsme si ho objednali už v sobotu. Za 3 hodinky cesty jsme byli už v přístavu, sedli do autobusu a okolo deváté už začali s přípravou na další exhibici na škole, která nás čekala.

Výlet na Langkawi byl moc krásný a jsem moc ráda, že jsme tam jeli. Je docela zajímavé, že už za týden a půl mi končí stáž. Přesně touhle dobou za 3 týdnu už budu sedět ve vlaku směr Šenov u Ostravy. Nějak moc rychle to utíká a to mám před sebou ještě procestování opravdu CELÉ Malajsie.

Trávím čas s HIV pozitivními lidmi a vůbec mi to nevadí aneb jak stigmata hýbou lidským myšlením

V úterý jsme rozjeli druhou část našeho projektu a z vysoké školy jsme se přesunuli na střední školu. Skok to byl teda pořádný. Nejen že propagujeme HIV/AIDS informace úplně jinak, ale i studenti jsou úplně jiní. Abych tedy začala, tak podstatou předávání informací studentům jsou přednášky na určité téma. Ve škole jsme od úterý do čtvrtku. V pondělí děláme přípravu, co budeme dělat celý týden ve škole. Vše probíhá tak, že během dne máme 6 přednášek po 40min od 9hod do 14hod. Studenti, které vyučujeme, jsou staří od 12 do 19 let. Většina z nich jsou Číňani, ale jsou zde také Malajci, Thajci nebo Indové. Třídy jsou občas smíšené, ale někdy jsou zde jen kluci nebo holky. Jedna třída má cca 30 studentů. Na střední škole jsme 3 týdny a každý týden vyučujeme na jiné téma. Tento týden to bylo téma, co je HIV/AIDS a jak se virus šíří. Příští týden budeme mluvit o tom, co je to bezpečné a nebezpečné, když potkáte HIV pozitivního člověka a o obecných globálních stigmatech o HIV/AIDS. Poslední týden budeme věnovat informacím o testování a lécích. Přednášky probíhají většinou interaktivní formou. Většina studentů neumí pořádně anglicky, tak občas musíme překládat do Čínštiny. Přednášky jsou tvořené formou her a prezentací se spoustou obrázků a videí. Bylo velmi zajímavé, když jsme vysvětlovali, co je to nechráněný sex a jak vypadá kondom. Většina studentů koukala na kondom, jako by ho ještě nikdy neviděla. Což je ale pravda, protože většina mladých lidí do 23 let na kondom ještě ani nesáhla. Před každou přednáškou jsme se museli zeptat učitelů, jestli můžeme pustit video s demonstrací, jak používat kondom. Všechno bylo demonstrováno s banánem, takže žádné intimnosti. I přes to jsme se občas setkali s negativními názory. Většinou k nám ale učitelé přišli a děkovali, že jsme pustili video nebo o tom mluvili, protože oni sami se velmi stydí o tom mluvit. Je to fakt hrůza, jak se tady zapomíná na sexuální výchovu. Třeba dneska jsem šla okolo desáté s holkami centrem města a jen v jedné ulici jsem viděla asi 6 prostitutek. Měla jsem 100 chutí jim vrazit do ruky nějaký kondom. Popravdě prostitutky nevypadají jako ty naše. Jsou slušněji oblečené, ale za to oslovují téměř všechny kolemjdoucí. Jedna prostitutka na mě pořvávala, že jsem moc hezká.

Co bylo ale pro mě nejpřínosnější tento týden, byla návštěva Comunity AIDS Service Penang, což je nezisková organizace, která se stará a pomáhá HIV pozitivním lidem. Součástí mé praxe je i dobrovolnictví v této organizaci. Máme naplánované 3 návštěvy a jednu už mám za sebou. Chodíme tam každý pátek na celé dopoledne a část odpoledne. Tato organizace není na ostrově, takže jsme museli jet přes cca 13 km dlouhý most až na pevninu. Dojeli jsme k takovému většímu domečku a uvítali nás tamější obyvatelé domu a personál. První nás provedli po domě, abychom věděli, co a jak. Celá organizace má 10 pacientů a cca 6 lidí jako personál. Bylo trochu smutné vidět lidi ležáky. Byl tam jeden pán a ten vážil snad 30 kg. Byl neuvěřitelně vyhublý a už moc nevnímal. Většina pacientů byla už ve fázi AIDS, ale jen u tak 2 pacientů to bylo opravdu viditelné. Ostatní vypadali opravdu normálně nebo měli jen potíže s pokožkou nebo byli na vozíčku. Ale stále plní života. Naše první práce bylo zahradničení. Organizace nemá dostatek peněz, tak si pěstují vlastní zeleninu. Rozhodli se nedávno, tak měli ještě hodně trávníku na zahradě, který potřebovali přeměnit na ornou půdu. Takže jsme se do toho pustili. No bylo to tedy hodně namáhavé. Plevat a rýt ve 30 stupních fakt není sranda. Po cca 2 hodinách jsme skončili a šli na svačinu s ostatními lidmi z domu. Všichni jsou moc milí a přívětiví. Pořád se nás ptali na naše zvyky, a jak se nám líbí v Malajsii. Pak jsme šli do takové zasedací místnosti, kde si s námi vykládala ředitelka organizace. Byla to tak 60 letá žena, která už od pohledu vypadala jako silná osobnost, která se nezalekne ničeho. Vykládala nám o situaci HIV/AIDS v Malajsii i ve světě. Vykládala o mezinárodní konferenci v Africe, kde byla. Bylo velmi milé slyšet, že většina jejího personálu v organizaci jsou také HIV pozitivní. Strávili jsme s ní tak hodinku, a pak jsme šli trávit čas s pacienty. Z deseti lidí bylo schopno s námi trávit čas tak 6 pacientů. Z toho jen jeden uměl mluvit anglicky. Hráli jsme s nimi stolní hry a povídali si s personálem, který anglicky mluvit umí.

Je to hodně zvláštní, ale vůbec jsem se tam necítila divně. Možná prvních pár minut, ale pak to přešlo. Vůbec jsme neměla strach, že bych se nakazila. Je pravda, že spousta lidí na světě žije HIV/AIDS stigmaty a bojí se, že kdy budou dýchat stejný vzduch jako nakažení lidi, tak se nakazí. Paní ředitelka nám vykládala, kolikrát se rodiny zřekly svých příbuzných. Často za to lidi v Malajsii ale nemůžou. Je zde hodně nakažených žen, protože se nakazily od svého manžela, který spal, s kdo ví kým, a pak otěhotní a přenesou nemoc na dítě. Jeden pacient nevěděl, že je HIV pozitivní. Jelikož je muslim, má 4 ženy. Všechny jsou HIV pozitivní. Šíří se to velmi rychle, když si člověk nedává pozor na své chování a jednání. Příští týden tam jdeme znovu. Pozvali nás na hodinu cvičení. Cestou zpátky jsme museli jet autobusem a trajektem. Je to docela daleko. Autem je to cca 40min, ale místní dopravo jsou to skoro 2 hodiny. Místní trajekt, který nás převezl přes moře a který jel tak 15-20min. Stál pouhých 9Kč.

Zítra jedeme všichni stážisté na ostrov Langkawi. Je to velmi známé turistické místo s nádhernými plážemi a vodou. Pojedeme skoro 3 hodiny trajektem, tak jsem zvědavá. Jedeme jen na 2,5 dne, tak batoh už je sbalený. Takže teď už jen se pořádně vyspat, abych pak neusnula někde na pláži a neuškvařila se.

Opičí pláž aneb jak jsem překonala 9 km a 300 m.n.m. ve 40°C

V pondělí jsme měli docela volno. Akorát k večeru jsme museli být na hostelu, abychom se připravili na exhibice na střední škole. Nechtělo se nám zůstat doma, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na výšlap do národního parku. Vstávali jsme už v sedm hodin. Šlo nás celkem šest. Sedli jsme na bus a dojeli k vchodu do národního parku. Museli jsme se registrovat, aby se vědělo, kdo všechno je v národním parku, neboť se v osm večer zavírá. Je nutné se také podepsat, když se vrátíte. Museli jsme si vzít pohodlné oblečení a boty a hlavně spoustu vody. Ten den bylo nádherně. Obloha úplně bez mraků, což ale znamená neskutečné vedro. V národním parku jsou 2 trasy. Než se dojde na konec jedné trasy, tak to trvá přes 2 hodiny tam a 2 hodiny zpátky. Jedna trasa je cca 4,5km. Na trase je mnoho zajímavých konečných zastávek, tak si lidi mohou vybrat svůj konečný cíl. Můžou se projít jen na hodinku. My jsme se rozhodli, že půjdeme po první trase skoro podél pláže a naše prozatímní cílová stanice bude tzv. Opičí pláž, a pak se uvidí. Musím říct, že cesta národním parkem není žádná pohodička. I když bylo dopoledne, bylo cca 30 stupňů a trasa vedla přes mohutné kmeny stromů, kameny, museli jsme občas i slaňovat. Cesta je v průměru rovná, ale kvůli kamení a stromů pořád šplháte nahoru a dolů. Po asi 30min tůry jsem byla zpocená od hlavy až k patě. Potkali jsme spoustu opiček, které na nás udiveně koukaly, viděla jsem spoustu ptáků a brouků a opravdu gigantické mravence. Když jsme dorazili na Opičí pláž, otevřely se nám oči nádherou. Pláž byla nádherně čistá s palmami se spousty krabů na pláži. Posbírala jsem i nějaké mušličky. Dvě holčiny byly už moc unavené, tak se vrátily. Celkově nám trasa sem trvala cca 1,5hod. Rozhodli jsme se pokračovat až k finálnímu cíli této trasy, což byl maják na kopci ve výšce 300 m.n.m. Byla to neuvěřitelně těžká trasa a speciálně proto, že začalo být poledne, což je nejhorší období dne. Museli jsme vyšlapat tak tisíc podivných schodů různých tvarů a velikostí. Trvalo nám to tak cca 45 tam dojít. Nakonec jsme došli k bílému majáku. Museli jsme se zout a vyšli jsme až na vrchol majáku, kde na nás čekal překrásný výhled na moře a zbytek ostrova. Nechali jsme se ovívat větrem. Pak jsme podepsali návštěvní knihu a vrhli se na cestu zpátky. Šli jsme šíleně rychle. Nasadili jsme rychlé tempo a za 1hod 40min jsme byli u vchodu do národního parku. Musím říct, že jsem během této tůry vypotila minimálně 2litry potu. Ale musím říct, že to byl opravdu nádherný výlet plný akce a nádherných míst. Včera jsem šla spát velmi brzo a tak unavená jako včera jsem dlouho nebyla. Ušla jsem asi 9km ve 40°C a překonala 300 m.n.m. v pravé poledne. Místní AIESECáři mají pro nás připravenou rozlučkovou párty na konci stáže na konci druhé trasy, kde je krásné jezero, tak se těším, že projdu všechny přístupné trasy národního parku.

Czech me out!

V pátek nás čekala tzv. Global Village. Jedná se v podstatě o prezentaci různých zemí netradičním způsobem. Takže ne pouze prezentace o zemích, ale ukázka tanců, vaření čajů, zpívání, atd. Jedna taková událost nás čekala v pátek večer v místní vysoké škole. Prezentaci jsem si už připravila předem. Rozhodla jsem se předvést tancování polky, neboť je to snad jediný jednoduchý tanec, který pochází z ČR. Poprosila jsem kamarádku z Německa, aby mi dělala na pódiu partnera.:-) Do školy jsme přišli tak o 3 hodiny dříve, abychom si vše ještě jednou zkusili. Sotva jsem dorazila do sálu, kde jsme měli tento večer být. Začali na mě stážisté pořvávat, že tu je další Čech. Myslela jsem si, že mě omyjou. Potkala jsem Kamila Uhlíře, VP OGX z Plzně, který pracuje v neziskové organizaci v Kuala Lumpur a tato stáž je vedena pod tou samou pobočkou AIESEC, přes jakou jsem si našla stáž já. Jelikož pracuje v Kuala Lumpur, tak ho místní AIESECáři pozvali na tento večer, aby se zapojil. Bylo to moc milé vidět někoho, koho znám i z dřívějška. Poprosila jsem ho tedy, jestli by mi pomohl s polkou, když už je kluk.:-) Když akce začala, v místnosti bylo přes 150 lidí. Všechno bylo nachystáno a program mohl začít. Na začátku se oficiálně podepisovala před všemi smlouva místní pobočky AIESEC s ředitelkou vysoké školy a ředitelkou střední školy. Poté následovalo asi 15 představení, kde se jednotliví stážisté předvedli se svými prezentacemi nebo představením. Tancovalo se, zpívalo se, vařil se čaj, hrálo se na hudební nástroje. Na konci jsme všichni stážisté i studenti tancovali jeden tanec, který jsme si už předem připravili. Byla jsem moc hrdá, že jsme tancovali roll call z CECu. Dokonce jsem je to musela všechny naučit. Akce měla končit v deset večer, ale zůstali jsme ve škole tak do jedenácti. Když jsme dojeli i se studenty na hostel, šli jsme všichni zaslouženě na pivko do místního karaoke baru. No on to ani není bar. Je to takový plácek, kde se vejde cca 200 lidí. Je tam střecha, stánky s občerstvením a živá hudba v podobě karaoke, kde zpívají profesionální zpěvačky. Jejich zpěv slyším každý den, když usínám v hotelu až v 6. patře. Je opravdu zajímavé, že Asiaté mají opravdu nadání na zpívání. Už jsem slyšela spoustu studentů na školních vystoupeních a musím říct, že většina z nich by se u nás v pohodě dostala do showbyznysu. Poseděli jsme u piva společně se studenty, kteří nám neustále kupovali flašky. Když jsme odcházeli, na stole leželo asi 15 flašek po 660ml, kdy jedna flaška stojí cca 80Kč. No hold mají studenti asi bohaté rodiče.:-)

V sobotu jsme se rozhodli jít na místní japonský festival. Musím říct, že předešlý festival byl mnohem lepší. Strávili jsme tam tuto sobotu tak 4 hodiny a už po jedné hodině jsme se začali nudit. Bylo tam spousta japonského jídlo, což bylo dobré, ale představení se během večera tak čtyřikrát opakovalo. Zůstali jsme jen kvůli toho, že jsme chtěli vidět ohňostroj, který bal nádherný. Na samotném festivalu bylo několik tisíc lidí, takže když skončil ohňostroj, trvalo nám 1,5 hodiny dostat se zpátky na hostel. Normální cesta by nám trvala i s čekáním na autobus max 25min.

V neděli jsme si udělali menší oddechový den. Dopoledne jsem šla opět do fitcentra a odpoledne na nákupy do Tesca. Místní supermarket je hodně drahý, takže tak 1x za týden zajdeme do Tesca, kde je neuvěřitelně velký výběr zboží. Pak jsme zašli na místní tržiště, kde jsem nakoupila další dárečky. K večeru jsme šly s holkami z Německa a Islandu na poslední díl Harryho Pottera. Bylo to kino jako náš Cinestar, akorát s tou výjimkou, že lístek na představení stojí cca 50Kč ne 200Kč jako u nás. Musela jsem si vzít svetr, protože v kině je neuvěřitelná zima. Holky měly dokonce i náhradní ponožky a šátky. Systém klimatizací snad nikdy nepochopím. Jinak poslední díl Harryho Pottera je opravdu skvělý a vřele doporučuju ho shlédnout v kině.

Výsledek testování na HIV: negativní

Ve čtvrtek byl pro náš projekt velký den, protože jsme pořádali workshop pro studenty vysoké školy. Strávili jsme hodně času propagací, aby nám přišli nějací studenti. Měli jsme 2 workshopy po sobě na 1,5hodiny každý. Trošku mi přišlo zvláštní, jak se studenti chovali. Nějaká organizace času jim moc neříká. Na začátku přišlo 5 lidí, v půlce asi 20 a ke konci odešlo asi 10. Tohle opravdu nemám ráda. Ale celkově byl ten workshop zajímavý. V první půlce jsme kladli studentům otázky, co si myslí o HIV a AIDS. Například jestli se stydí jít na test, jestli se bojí o tom povídat, jestli ví, že je na světě 32,2 miliónů lidí s HIV. Asiaté opravdu nejsou lidé, kteří by rádi sdíleli své názory a pocity. Druhá půlka workshopu byla více zajímavá. Jelikož nám bylo řečeno, že sexuální výchova na školách vůbec není a že většina studentů i přes 20 let ještě neměli pohlavní styk, uznali jsme za vhodné jim vysvětlit, jak se správně chránit a to tím, že jsme jim dali do ruky banán a museli si zkusit navléct kondom na banán. I když tam byli studenti okolo 20 let. Jejich reakce na kondom byla, jako by jim bylo 14 let. Je opravdu zvláštní, že téma sex je zde neuvěřitelné tabu a nikdo o tom nechce mluvit, učitelé a rodiče speciálně. Pak se vir HIV šíří mnohem rychleji v Asii než v Evropě. V Jižní a Jihovýchodní Asii žijí 4 milióny HIV pozitivních lidí. V Evropě je jich „pouze“ 700 000. A když porovnám naši ČR, kde se od roku 1986 nakazilo cca 1 500 lidí virem HIV, a v Malajsii je to 136 000, tak musím říct, že jsem ráda za každou výchovu a otevřenost rodičů a kamarádů. Zajímavá část workshopu byla, když přišel HIV pozitivní muž. Vykládal nám svůj příběh, jak se nakazil, jak se žije s HIV, atd. Bylo zajímavé slyšet, že pán žije s HIV už 16 let, ale je závislý na lécích, protože bez nich by to nebylo možné. Vůbec jsem nevěděla, že jsou léky na tlumení viru tak drahé. Balení na jeden měsíc vyjde na 800 dolarů, což je skoro 14 000Kč. Pán říkal, že nevydělává ani polovinu, takže má sponzora. Má opravdu štěstí. Další věc, kterou jsme měli na našem workshopu, bylo testování na HIV zdarma. Přišla paní doktorka a sestřička z místní státní nemocnice a přinesly s sebou rychlé testy, kdy je výsledek znán do 15min. Taky jsem se jako správný stážista bojující za ochranu proti HIV/AIDS nechala testovat a výsledek byl negativní. Čím více toho o HIV/AIDS vím, tím tomu přikládám větší váhu. Četla jsem na internetu různé příběhy lidí, kteří jsou nakažení a kteří sdíleli své pocity, popisovali momenty, jak se nakazili a kdy se to dozvěděli. Člověk si musí pořád dávat pozor, ať dělá cokoliv po celý život.

O tři kila lehčí a sexy opálená

Už je to pěkně dlouho, kdy jsem se naposledy ozvala, ale většinou když se vrátím z nějaké aktivity, tak jsem ráda, že v počítačové místnosti, kde je i večer přes 30 stupňů, můj počítač nezkolabuje. Minulý týden byl velmi zajímavý. Stále se pořád divím, že se tady opravdu každý den něco děje. Ještě se mi nestalo, že bych celý den proseděla na hostelu a čučela do blba. Jsem za to moc ráda. Minulé pondělí jsem šla dopoledne do školy, kde studenti pořádali představení, kde promítali své vlastní filmy, které natočili ve filmovém kroužku. Bylo to zvláštní. Byly to tak 15minutové filmy s různými tématy – komedie, horor, psycho. Jedna věc, kterou na asijských lidech nemám ráda, je jejich nedochvilnost. Tedy spíše neustálé zpoždění. Než samotné filmy začaly, uběhlo cca 45min. A během této doby tam na plátně běžely 4x ukázky z filmů, které budou běžet v kinech. Takže už dokonale vím, o čem budou Šmoulové nebo Capitan America. Celkově to ale nebylo špatné. Na to, že filmy točili studenti okolo 16 let, tak se mi to líbilo.

Úterý bylo v rámci pracovního ducha. Celý den jsem strávila v hostelu a makala. Dopoledne jsme měli meeting a odpoledne jsme se připravovali na vlastní vystoupení na Global Village v pátek nebo na workshop ve čtvrtek. Vzala jsem si na starosti vytvoření videa, které představí všechny stážisty na začátku Global Village. Minulý týden jsem chodila do fitcentra. Asi 10 min pěšky z hostelu je jedno fitcentrum a musím říct, že jsem moc ráda, že tam chodím. Parnamentka na 1 týden stojí 40 RM, což je v přepočtu 220 Kč. Normálně bych tuto sumu v ČR dala za 3 návštěvy spinningu nebo 3 návštěvy posilovny. Tady je fitcentrum mnohonásobně více vybavené. Každý den je tam cca 6 hodin s trenérem. Můžu si vybrat bodycombat, bodystep, pilates, atd. Pak jsou tam přístroje na běhání, posilovací stroje. Dokonce můžu chodit i na spinning. Dále je tam sauna, energetické nápoje a kafe zadarmo. A můžu tam klidně trávit i 12hodin denně po dobu 7 dnů, když budu chtít. Hodně mi to pomohlo. Je to možná i tou stravou a tím, že se tu pořád potím, ale zhubla jsem už 3kg a z pobytu na sluníčku na pláži jsem krásně hnědá. Takže až přijedu domů, tak ta krásná hubená a opálená holka jsem já. :-)

Ve středu jsme byli pozváni na schůzku s ministrem Penangu. Byli jsme v nejvyšší budově Penangu, která má 60 pater. My jsme byli v 54. patře. Ale i tak to byl nádherný výhled na celé město. Pán byl velice milý. Seděli jsme v takové nádherné zasedací místnosti a pan ministr nám vykládal o Penangu, o malajské kultuře a školství. Všichni jsme byli slušně oblečení a dokonce nás pozval i do své kanceláře.

Gejšou na pár minut

Uplynulo už dalších pár dní, během kterých se stalo mnoho zajímavých věcí. Ve čtvrtek jsme se konečně všichni mohli vyspat a nemuseli jsme vstávat v obvyklých 6 hodin, ale všichni spali až do oběda. Je to zvláštní ale nikdo tu nestává dobrovolně dříve než v deset. Je to asi tím, že se tu v průměru chodí spát tak v jednu hodinu. Ve čtvrtek jsme si tedy pospali a odpoledne se nás tak 11 lidí vydalo do hlavního města ostrova, protože v ten den byl státní svátek, který oslavoval třetí výročí zapojení Penangu do UNESCA. Takže město plné kultury a památek hýřilo všemi různými akcemi a festivaly. První jsme šli do naší oblíbené restaurace, kde jsme vyzkoušeli snad všechno možné. Já jsem si dala jehněčí s nudlemi. Docela dobré to bylo. Pak jsme se chvíli poflakovali po městě a okolo páté začal na všech památkách speciální program. První jsme šli do takového krásného čínského chrámu, kde jsme si všechno pofotili. Vonělo to tam po vonných tyčinkách, které používají Číňané k modlení. Tak jsem taky jednu zapálila. Pak jsme šli do muzea, které ten chrám měl. Tam jsme zjistili, že si tam můžeme zkusit čínské tradiční sváteční oblečení. Tak jsem neváhala a hned jsem si jeden obleček zkusila. Docela trvalo, než mě do toho oblečku dostali. Je tam hodně šátků a mašlí atd. Dokonce mi nabízeli i make up, ale nechtěla jsem pak celý den chodit s výraznýma růžovýma očkama a modrými stíny. Nakonec jsem dostala černou paruku s korunkou a korálky. Mohla jsem se vyfotit u bonsaje, tak mám moc krásné fotky. Později se v tom samém chrámu odehrávalo hudební představení. Viděla jsem dokonce i učitelky ze školy, kde učím. Viděla jsem tradiční koncert na smyčcové nástroje, představení s obrovskými bubny a nakonec celý orchestr. Poté jsme zamířili do místní mešity, kde jsem dostala takový hábit, abych si zakryla ramena a kolena. Měli jsme dokonce super průvodce, který nás provedl mešitou a vysvětlil spoustu věcí o islámu. Je to hodně zajímavé náboženství a je hodně rozdílů v různých zemích. Dostali jsme dokonce knížku o islámu, tak jsem jí začala číst. Pak jsme se přesunuli na místní trh, kde si holky zkusily potěžkat asi 60 kilového hada. Mě bolela záda a celkově se mi ho nechtělo tahat, protože jak jsem viděla, jak ho tahají furt tam a zpátky, tak být tím hadem, tak se naštvu a někoho kousnu. Později jsme viděli představení tance lva. Šlo o to, že dva chlapi měli na sobě jednu masku lva a hopsali ze sloupu na sloup. Vypadalo to fakt moc zajímavě a jako reálný lev. Potom jsme šli na představení malajské kultury, kde jsme viděla hned několik vystoupení od divadla, až po bojové umění. Zakončili jsme to koukáním na tanec draka, a pak jeli domů. Naprosto úžasný den.

V pátek a sobotu jsme se účastnili akce, tvoru pořádala škola s názvem „Who loves me.“ Akce to byla z pohledu organizace dobrá. Bylo tam asi 20 různých stánků včetně nás. My jsme tam propagovali náš workshop a celkově informace o HIV/AIDS. Bylo tak ale hodně zábavy. Mohla jsem si zahrát spoustu her, mít popcorn a kafe zadarmo. Mělo to ale jednu velkou chybu. Všechno bylo super připravené, ale organizátoři se tak nějak moc soustředili na průběh celé akce, že zapomněli na propagaci akce a nepřišlo během celých dvou dnů moc lidí. Včera jsme to zabalili už ve dvě a odpoledne šly s holkami nakupovat. Koupila jsem si super tričko, takové jiné, než nosím normálně. Dneska nás čeká účast na akci s názvem „Tea party.“ Je to akce od dvou do sedmi, kde se nepije, nekouří a neberou drogy. Jsem zvědavá, jaké to bude. No už je třeba se připravit. Dát si už druhou sprchu, najíst se a letět.

Je ze mě mediální hvězda

Konečně se z týdenní přípravy stala skutečnost a v pondělí jsme vyrazili do terénu. První dva týdny na škole jsme, trávíme na místní univerzitě. Abych to dobře popsala, tak celých 7 týdnů stáže se odehrává na místní škole, která je složena ze základní, střední a vysoké škole. První týden jsme strávili přípravou, další dva týdny jsme na místní vysoké škole a 4 týdny budeme na místní střední škole. Na to, jak jsem poprvé viděla rozvrh naší stáže na 7 týdnů a uviděla strašně moc volných dnů, tak jsem si říkala, že se tady unudím, ale spíše ucestuju. Nakonec to ale dopadlo tak, že v rozvrhu byly jen nějaká akce, kterých se účastníme, a je tam toho ještě mnohem více.

V neděli jsme měli ještě volno do večera, tak jsme jeli všichni na výlet. Rozhodli jsme se jít do místního národního parku a navštívit farmu, která pěstuje motýly. Trvá to asi 40min autobusem, ale jede tam přímá linka od našeho hostelu, takže to šlo docela rychle. Prvně jsme se prošli po místním molu, které je neuvěřitelně velké a dlouhé, udělali pár fotek a pak se šli mrknout na plánek národního parku. Byla tam mapka s moc pěknými procházkami, které ale zaberou tak 4hodiny chůze v džungli. Někteří měli na nohou žabky nebo balerínky, tak jsme procházku odložili na jindy. Prošli jsme se k farmě na motýly. Je to něco jako obrovský skleník, kde je neuvěřitelně moc motýlů všech barev a velikostí. Také tam jsou škorpióni, želvy, ptáci, různý hmyz, hadi a pavouci. Je tam i docela zajímavé muzeum hmyzu a motýlů. Nejpěknější věc byla, že si můžete vzít takové připravené kytičky a chvíli čekat a motýl vám přiletí téměř na ruku. Moc hezký pocit. Po návštěvě farmy jsme se ještě prošli po městě a šli jsme do místního Tesca. Rozdíl mezi českým a malajským Tescem je fakt obrovský. Je tam mnohem větší výběr. Speciálně ovoce a zeleniny a všechno je relativně levné.

Pondělí bylo opravdu zajímavé už od začátku. Museli jsme vstávat už v 6:30hod, abychom stihli školní autobus v 7hod. Šli jsme na snídani a pak si nás vzal do parády zástupce místní vysoké školy a ukázal nám různé části školy. Ta vysoká škola je opravdu moc hezká. Mají asi 6 studijních programů od ekonomie až po mediální studia. Dokonce mají svoje vlastní studio, kde vysílají zprávy. Vypadá to přesně jako v Televizních novinách.:-) Okolo poledne jsme si udělali vlastní stánek a začali s propagací HIV/AIDS. Měli jsme super kvíz, který jsme rozdávali studentům v kantýně, nakreslili jsme spoustu plakátů, posbírali hodně materiálů a rozdali je. Měli jsme zajímavé hry a až do tří odpoledne jsme měli co dělat. Počasí tady hrozně unavuje. Kvůli němu nejde jít spát brzo, tak naspím tak 5 hodin, a když se v pět vrátím na hostel, ještě si zdřímnu jako všichni ostatní.:-)

Úterý byl zatím nejzajímavější pracovní den. Byli jsme pozváni na akci, kterou pořádala škola na svém vlastním stadionu. Jednalo se o akci o módě, kosmetice a designu. Bylo tam tak 300 studentů a ze začátku tam bylo mnoho lidí a měli projevy. Místní prezidentka AIESEC měla proslov, dokonce i jeden náš stážista jako zástupce (protože umí čínsky), organizátoři a co bylo nejlepší, byla tam i guvernér za region Penang v Malajsii. Ohromě vychvaloval AIESEC a místní školu. Měl opravdu moc krásný proslov. Po asi 3 hodinách jsme šli k našemu stánku, protože guvernér se s námi chtěl seznámit. Stálo nás tam tak 19 stážistů. S každým si chviličku povídat a nafotili jsme mnoho fotek. Byla tam dokonce i média. Dokonce jeden fotograf z hodně známých malajských novin a udělal fotku pár stážistů a já jsem byla mezi nimi. A dneska jsem se dozvěděla, že jsem v novinách!!! Až půjdu večer do města, musím si koupit noviny na památku. Dokonce je to i na internetu. No hold je už ze mě mediální hvězda.:-) Pak byli zástupci školy a my všichni stážisté pozváni na super raut, kde byl obrovský výběr místního jídla. Tak jsme se zadarmo nadlábli.:-) Večer půlka stážistů šla na Transformers 3 do kina, ale já jsem neviděla ani jeden díl, tak jsem nešla. S druhou půlkou stážistů jsme si udělali vlastní program a prezidentka pobočky a koordinátorka našeho projektu nás vzala auty na místní známou pláž a šli jsme do super baru, který je přímo na pláži, tak jsem si okoupala nohy v teplém nočním oceánu. Pak jsme si dali nějaké koktejly, a jeli do Hard Rock Hotelu. Je to neuvěřitelně velký hotel se spoustou známých obleků a nástrojů, na které opravdu hráli známí rockoví zpěváci. Pak jsme chvíli poslouchali koncert v Hard Rock Café, prošli se po nočních trzích a jeli zpátky na hostel.

Dneska byl takový obyčejný den. Propagovali jsme HIV/AIDS naposledy v kantýně na vysoké škole a odpoledne jsme se šli podívat na jazykové kurzy, které dělají naši stážisté z jiného projektu. Učí místní studenty základy jejich rodného jazyka. Takže se můžou učit ruštinu, kazachštinu, francouzštinu, atd. Dneska je speciální večer v hlavním městě, protože zítra je státní svátek, takže se nepracuje.:-) Jdeme do klubu, kde mají holky vstup zdarma. Tak je třeba se připravit.:-)

Pohádkové pláže s červenou stužkou na klopě

Ve čtvrtek jsme se konečně dostali na finální počet stážistů, což je 20. Nakonec mám ve svém týmu 10 lidí těchto názorností: Švédka, Islanďanka, Taiwanci, Vietnamky, Indonésanka, Němka a Ruska. Z druhého projektu jsou tady lidé z Kyrgystánu, Kazachstánu, Ruska, Polska, Hondurasu, Peru, Belgie, Vietnamu a Taiwanu. Je to opravdu celosvětový mix. Někteří stážisté jsou docela introverti. A to jsem si myslela, že jsem opravdu introvert.:-) Celkově z našeho týmu jsme tak 4, kteří jsme hodně aktivní. Myslím si, že náš pracovní tým je hodně dobrý. Všichni si rozumíme, vzájemně pomáháme a chceme se dozvědět o ostatních všechno možné. Jsem moc ráda, že tak držíme při sobě. Málo kdo zůstává někde sám a chodí sám ven. To se tu zatím nestalo. Jsou tu sice stážisté, kteří s námi nechtějí nikam chodit, ale je jich tak cca 5. Více ne.

Ve čtvrtek odpoledne jsme se rozhodli udělat si výlet na známé a turisticky vyhledávané pláže. Pláž ve městě, kde bydlím, není zrovna nejhezčí. Je to totiž přístav a voda je tu hrozně špinavá. Speciální při odlivu. Všichni stážisté jsme nastoupili do místního autobusu, který je mimochodem hrozně levný (1,5 RM = 8Kč) a jeli jsme na pláž vzdálenou cca 13 km. Toto místo je známé pod názvem Batu Ferringhi. Oblíbené místo Arabů, Američanů, ale i Evropanů. Místní pán nás zavedl na pláž, která byla jako z pohádky. Neuvěřitelně teplá voda, čistý písek a teploučko. Někteří z nás zkusili místní Parashuting (loďká vás tahá na lanku a se vznášíte s padákem ve vzduchu). Strávili jsme tam strašně dlouhou dobu opalováním, koupáním a povídáním si.

Nastal pátek a s ním i kupa práce na projektu. Dorazila naše hlavní vedoucí projektu a začali jsme procházet agendu na celý měsíc a půl, začali jsme dělat přípravu, letáky plakáty. Budu propagovat informace o HIV/AIDS na místní škole a snažili jsme se přijít na zajímavé způsoby, jak studentům informace podat. Prošli jsme si brainstormingem, rozdělili si práci do skupinek a začali pilně pracovat. Když jsme skončili s prací, rozhodli jsme se všichni stážisté užít si páteční večer tím správným způsobem – PÁRTY.:-) Bylo nás cca 15 a rozhodli jsme se jít do hlavního města ostrova, což je Georgetown. Je to asi 10min autobusem daleko. První jsme se chtěli najíst, tak jsme šli do typické indické restaurace, kde jsme zkusili snad všechno. Měli jsme vlastní místnost pro sebe a na stole bylo tak 15 jídel a všichni zkoušeli všechno. Indická kuchyně je opravdu moc dobrá a hlavně levná. Opět jsem se najedla a napila za příjemných 20Kč.:-) Pak jsme zapadli do místního Reggae baru, kde jsme konečně ochutnali místní pivo. Byla jsem docela překvapená, kolik asiatů pije pivo, i z naší skupiny. Někteří pivo nemohli, protože jsou Musilové a padla tam tudíž zajímavá otázka. „Jak chutná pivo?“ Zjistili jsme, že je téměř nemožné popsat příchuť piva někomu, kdo ho v životě nezkusil.:-) Pivo je tady docela drahé na naše poměry (9RM = 50Kč/0,3l). Poslechli jsme si hudbu a šli zpátky na hostel. Tam jsme si všichni sedli do obýváku a zpívali a poslouchali, jak náš kolega z Peru hraje španělské písně na kytaru.

Nastala sobota, a i když se to zdá divné, o víkendu jsme pracovali. A to fakt poctivě. Během celé soboty jsme si přichystali všechny plakáty a letáky pro školu, program na prezentaci je hotový, práce rozdělená. Pracovalo se téměř od desíti do šesti. Ale jsem ráda, že všechno máme přichystané a v pondělí se může začít. Koupili jsme si speciální trička pro náš projekt – černé s červenou stužkou vepředu. Udělali jsme pár skupinových fotek. Začíná se z nás formovat docela solidní tým.:-) Zítra máme den volna, takže plánujeme jít do místní džungle, kde je farma na chov motýlů a želv.

Den se spícím Budhou

Už je to přesně týden, který trávím v Malajsii. Mám za sebou už 7 nocí a až teprve včera jsem se dokázala adaptovat na časový posun. Z neděle na pondělí jsem kvůli nedostatku spánku spala asi 13 hodin až do tří odpoledne, ale časem se to lepší. Celkově tady čas plyne úplně jinak. Většinou se vstává v devět až deset, spí se občas i přes den, avšak jen na chviličku. A chodí se spát tak až ve dvě a později. Ono se moc nechce chodit spát, když si máte s kým povídat nebo kam jít.:-) O tom ale později.

Za celý tento týden se toho stalo neuvěřitelně mnoho. Začnu tedy pěkně od začátku. Po nedělní a pondělní aklimatizaci na místní prostředí a na ubytování, seznámení se s ostatními stážisty a AIESEC členy, přišlo očekávané úterý. Museli jsme vstávat už v šest, protože v sedm nám jel školní autobus, který nás zadarmo svezl až k místní škole. Zažila jsem svůj první východ slunce mezi mrakodrapy, což byla opravdu nádhera. Byla jsem docela ráda, že sluníčko šlo vůbec vidět, neboť počasí je tady hodně zvláštní. Vedro je tu sice pořád, to je pravda, ale často bývá pod takovým mračným oparem. Zatím tady ještě nepršelo. Ale zažila jsem už i jasné slunce a to je potom opravdový pařák.

Každopádně dojeli jsme ráno do místní školy, která se jmenuje Han Chiang College. Je to neuvěřitelně obrovská škola. Je to ale pochopitelné, neboť se skládá z celé základní a střední školy. Vybavení a celkový vzhled je moc hezký. Místní paní učitelka, která nás má na starosti, nás vzala na menší prohlídku. Byli jsme v knihovně, obrovském prezentačním sále, ale také v místní jídelně. Je to docela zvláštní, neboť místní jídelna má pouze podlahu a strop. To proto, aby cirkuloval vzduch. A i když prší, na zemi pod střechou jsou kanálky, kdy může odtékat voda. Byli jsme pozdravit i paní ředitelku, která je moc milá. Co byl ale docela velký šok, bylo místní školní muzeum. Zahrnuje jednu samostatnou budovu, kde jsou různé pamětní předměty, spousty knih, zajímavé čtení a hlavně je to moderní jako v normálním muzeu.

Ten samý den jsme měli první společné setkání všech stážistů, kde jsme si stanovili určitá pravidla a očekávání. Až do dneška jsme měli společná setkání tak na 2 hodinky denně. A jelikož práce první týden nebylo mnoho, mohli jsme poznat různá zákoutí a krásy Penangu. Středa byla už trošku volnější, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na výlet. Naše cílová destinace se jmenovala „Sleeping Budha,“ neboli Spící Budha. To je chrám, který se nachází nedaleko našeho hostelu. Jsem moc ráda, že můžu vidět asijskou kulturu na vlastní oči. Je to opravdu neuvěřitelné. Když vidíte asi 15metrového Budhu, celého ze zlata, postaveného v nádherném chrámu, to je opravdu něco, nad čím se pozastavíte. Než jsme přišli do chrámu, zastavil nás na ulici asi 80 letý dědeček a pozval nás na láhev balené vody zadarmo. Vešli jsme do jeho malebného obchůdku a mohli jsme si vzít cokoli z jídla zadarmo. Bylo nám to ovšem blbé, tak jsme dali do menší kasičky nějaké penízky. V obchůdku měl spoustu sošek Budhy na prodej a pád knížek. Dědeček nám začal povídat své životní příběhy. Jak dostal medaili za obranu chrámu v době války. Medalie měla asi 18 diamantů a dědeček tvrdil, že musíme vidět medaili na slunci, aby se diamanty třpytili. Pak nám povídal o svém pradědečkovi, který přišel před stoletím a půl z Thajska do Penangu na bílém slonovi. Poté si odepnul košili a všichni jsme viděli asi tak 6 přívěšků Budhy, které měl na krku. Ve velké ledvince tahal asi tak 4 další sošky, z nichž jedna byla stará skoro 1000 let. I když nebyl výlet příliš daleko, stejně jsme na hostel přišli docela pozdě. V místním nákupním středisku se dá strávit hodně času. Speciálně když nakupují Aisaté. Jdou pro 2 věci a ze supermarketu vylezu za 30min. S kolegyní z Německa z toho šílíme.:-)