ASIA TRIP – část pátá – Kuala Lumpur

Tak a je to tady, poslední zastávka našeho výletu. Jako třešinka na dortu to je hlavní město Malajsie – Kuala Lumpur. Jelikož jsme v sobotu ráno ještě byly na východní straně ostrova, čekala nás pořádně dlouhá cesta. Brzo ráno jsme vyjely trajektem z Tiomanu a dorazily opět do Mersingu okolo desáté hodiny. Autobus nám jel až ve dvanáct, tak jsme mohly ještě chvíli lenošit v klimatizované kanceláři místní cestovní agentury. Okolo dvanácté přijel autobus, kde jsme nasedly a strávily sedm hodin jízdy. Cesta byla opravdu dlouhá, protože jsme strávili hodinu v zácpě, která se vytvořila kvůli havárii náklaďáku. Když jsme konečně dorazily do Kuala Lumpur, zjistily jsme, že nejsme na hlavním autobusovém nádraží. Jsme na úplně opačné straně města. Hlavní autobusové nádraží bylo pár minut pěšky od našeho hostelu. Musely jsme se vymotat z místního nádraží. Byly jsme maximálně unavené a podrážděné, protože jsme tahaly hrozně těžké kufry a ještě k tomu začalo hrozně pršet. Jedna pozitivní věc na to m nádraží byla, že místní vlakové linky rozdávaly balíčky s jídlem jako občerstvení pro lidi, kteří čekají na vlaky. Když jsme se uklidnily, našly jsme vlakovou stanici. Ono se tomu říká vlak, ale vypadá to jako metro, akorát to nejezdí pod zemí. Musím říct, že nesnáším dopravní systém v Kuala Lumpur. Všechno je tu hrozně složité. Je tu šest různých linek, které vlastní jiné společnosti. Jsou tu jiné ceny a když musíte přesedat na jinou linku, trvá to někdy i více než 5 min než ne dostanete na požadované místo a hlavně se musí platit zase znova. Je tu také celkově špatné značení. Co mě ale vytáčí nejvíce, jsou schody. Jsou úplně všude a nikde nejsou výtahy. Začínám si myslet, že lidi na vozíčku nebo ti, kteří nemůžou chodit, asi hold sedí doma a nemůžou používat místní dopravu. Když jsme konečně po asi půl hodině dorazily na požadované místo, vzaly jsme si taxíka, protože Monice se pokazil kufr a nechtělo se nám to všechno tahat v dešti. Taxikář byl velmi zvláštní, uprostřed jízdy otevřel dveře a plivnul na zem. No fuj. Nemohli jsme najít náš hostel, až konečně na poslední chvíli jsme uviděli cedulku s nápisem našeho hostelu. Byl to opravdu zvláštní hostel. Takový v reage stylu a hrozně přeplácaný. Ale hezký. Na recepci mají akvárium s velkými želvami, žraloky. Pak další akvárium s rybičkami, pak s myškami, myslím, že tu je dokonce i had. A mají tu bílou kočku a opici. Vlastní to takový tlustý Číňan se spoustou náušnic a dlouhými blonďatými vlasy. Náš pokoj byl snad ten nejmenší ze všech. Jediné volné místo bylo okolo dveří, aby se vůbec daly otevřít. Jelikož bylo už skoro deset hodin, šly jsme na internet, pozdravily rodiny a šly spát.

Ráno jsme se probudily v docela přiměřenou hodinu, daly si snídani a vydaly se k Batu Caves – slavné jeskyně nedaleko na okraji Kuala Lumpur. Normálně by nás cesta trvala asi hodinu, ale jelikož jsme se totálně ztratily v místní dopravě, vlakových stanicích a lidech, kteří nás posílali z jednoho místa na druhé, jsme konečně dojely k Batu Caves po 2 hodinách. To místo je velmi krásné. Jsou t neuvěřitelně veliké jeskyně, které jsou umístěné velmi vysoko, a musíte vyšlapat skoro 300 schodů, abyste tam došli. U prvních schodů je umístěn jeden z hinduistických bohů, který měří tak 50 metrů. Je zobrazený na hlavním obrázku mého blogu. Na schodech se vyskytuje hromada opic, které čekají, až vám něco vypadne z tašky nebo vám tu tašku oprskle vezmou. V samotné jeskyni je spousta věci k vidění. Hromada hinduistických sošek a menších chrámů. Dokonce jsem tam viděla i živého kohouta a slepice, které seděly na vajíčkách. Když jsme si všechno prohlídly, sešly jsme opět dolů a nechaly jsme se tetovat henou. Stojí to tady jen tak 80Kč. Sedla jsem si ke stolečku a vybrala si obrázek. Většinou si Indové dávají henu na zápěstí, ruce a nohy. Vybrala jsem si pravou ruku. Sedla jsem si ke stolečku a vybrala si obrázek, který mi vede od zápěstí až ke konci prostředníčku. Pak paní vzala henu – je to taková pasta – a začala kreslit. Během 3 minut to měla hotové a pak mi řekla, že to musím mít na ruce tak hodinu a pak to mám smýt. Hena vydrží cca 10 dní, takže ji budu mít ještě i doma v ČR.

Po Batu Caves jsme se rozhodly jet na zpátky na hostel, abychom počkaly, až se setmí, abychom viděly Petronas Towers – jedny z největších budov na světě – po tmě, když svítí. Když jsme dorazily na hostel, musela jsem protřídit věci v kufru, které vyhodím a které povezu domů. Nemůžu riskovat, že budu mít více kilogramů na letišti. Nakonec je můj kufr o něco lehčí.

K večeru jsme se vydaly k Petronas Towers. Ten pohled na ty dva obrovské mrakodrapy je neuvěřitelný. Jsou tam velké, že se skoro nevejdou do objektivu foťáku a musíte si doslova lehnout na zem, aby se vám tam vešly celé. Nafotily jsme spoustu fotek a vydali se k další vysoké věži s názvem Menara Tower. Nešly jsme úplně nahoru, protože byla už tma a muselo se tam jít parkem.

Pak jsme šly zpátky na hostel a totálně jsme se ztratily. Po asi hodině jsme zjistily, že pořád kroužíme okolo našeho hostelu. No sranda. Ráno jsme mohly pospat. Šly jsme na trh, nakoupily ovoce, poslední dárky a teď už se pomalu zvedám z hostelu, kde jsme potkaly ještě další naše stážistky. Bylo to velmi milé překvapení. Teď už se zvedáme a jedeme na letiště. Jedna z posledních cesty, kdy budu muset tadat můj přetěžký kufr. Tak a je konec. Za pár hodin už opustím Malajsii. Byly to nádherné dvě měsíce. Určitě to ale není naposledy, kdy jsem v Asii. Možná už příští rok. Kdo ví….

ASIA TRIP – část čtvrtá – Tioman

Konečně nastal náš zasouložený den, kdy jsme se vydali na jeden z nejkrásnějších ostrovů na světě – Tioman. Tento ostrov leží na východním pobřeží Malajsie cca 150km na sever ze Singapuru. Po přespání v „překrásném“ Mersingu jsme vstávali už před šestou, protože jsme museli být už 45 min před odjezdem trajektu v přístavu. Trajekt nám jel 7:30hod. Rozhodly jsme se jet tím nejdřívějším trajektem, abychom si užily ostrova naplno. Když se řekne, že máte být 45 min před odjezdem v přístavu, pro Malajce to znamená, že máte přijít 5 min před odjezdem. No to je hold malajský čas. Trajekt zastavoval v každém západním přístavu ostrovu. Naše zastávka byla úplně poslední, takže celkový čas jízdy trval cca 2 hodiny. Musela jsem si vzít kinedryl, protože houpání na moři mi opravdu nedělalo moc dobře. Když jsme konečně dorazili do našeho přístavu, který se jmenoval Salang, čekalo nás dlouhé molo a taková pláž, která byla dlouhá cca 1,5km. Celková rozloha pláže a všech obytných prostor a restaurací nebyla moc velká. Cca za půl hodinky to máte projité všechno. Dorazily jsme okolo půl desáté. Na molu nás čekal pán na kole, který nás zavedl k našemu ubytování. Bydlely jsme cca 150m od pláže v takovém campu s bungalovy. Bylo to moc krásné místo. Nádherně posekaná tráva, všechno čisté, společenská místnost pro všechny s televizí a pitím zdarma. Pán nás dovedl k našemu bungalovu, kde jsme se ubytovaly. Bylo to moc hezké ubytování. Taková menší chatka s jednou manželskou postelí a jednou normální postelí, koupelnou a balkónkem. Vybalily jsme základní věci a šly si lehnout, protože jsme byly neuvěřitelně unavené tím, že jsme vstávaly brzo a celkově jsme toho za poslední dny moc nenaspaly. Nachystaly jsme si budíka, že vstaneme o půl jedné, ale místo toho jsme vstaly až o půl čtvrté. Bylo to docela i dobrá doba, protože už nebylo tak hrozné vedro. Šly jsme se najít do místní restaurace. Všechny obchody a restaurace jsou prostorné a otevřené, bez oken a dveří. Jídlo bylo trošku dražší, ale pořád levnější než u nás. Na ostrově žijí opravdu Malajci, žádní Číňani nebo Indové. Hodně se chováním a povahou podobají Latinské Americe. Jsou takoví „free.“

Když jsme dojedly, vyrazily jsme na pláž, kde jsme strávily několik hodin. Voda byla neuvěřitelně čistá. Všude jsem si viděla na nohy. Dokonce kolem mě plavalo i pár rybiček. Písek v moři byl jako koberec. Neuvěřitelně jemný. Občas se objevil nějaký kámen, ale to jen zřídka. Počkaly jsme si na západ slunce, který byl neuvěřitelně nádherný. Když se začalo stmívat, šly jsme pomalu k našemu bungalovu, kde jsme si daly sprchu a vydali se nakoupit piva – Tioman je bezcelní zóna, takže jedna plechovka stojí 18Kč. V jedné restauraci promítali film Avatar, tak jsme se chvíli koukaly. Když už bylo pozdě, šly jsme spát. Musely jsme se pořádně vyspat, protože nás čekal dlouhý den plný dobrodružství.

Další den jsme šly opět do restaurace na snídani už okolo deváté, protože na desátou jsme si objednaly potápění na půl dne. Místní pán nás ukecal, ať vi vezmeme celodenní výlet po ostrově s potápěním, protože bylo úžasné počasí bez mraků. Měl pravdu, že bylo výjimečně počasí bez mraků. Finální cena nebyla o moc vyšší než původní cena, tak jsme si vzaly celodenní výlet od desíti do šesti po celém ostrově. Celková cena byla 100 ringgitů, což je cca 500Kč. Cena byla včetně půjčení výstroje a dopravy lodí. V Evropě bychom za to dali tak trojnásobek. Na celodenní výlet jely 2 loďky. Bylo nás celkem 12. První naše zastávka byla na druhé straně ostrova, kde je jedna z nejhezčích pláží. Je to fakt pravda. Hned jsem si sundala šaty a běžela do vody. Strávily jsme tam tak hodinku, a pak jsme se vydali na durhou zastávku, což byly vodopády. Nebyly tedy moc velké, ale zato se v nich dalo koupat. Voda už nebyla tak teplá jako v moři, ale i tak to bylo příjemné ochlazení. Pak jsme si vzaly výstroj – šnorchl, brýle a ploutve – a zkoušely jsme se potápět u mola. Začalo tam být už spousta rybiček. Hlavní potápění nás teprve čekalo. Pak jsme zastavili na hlavním městě ostrova jménem Tekek. No moc velké město to zrovna není, ale je tam možná o pár ulic navíc. Je tam také malé letiště, které je snad t nejmenší, které jsem kdy viděla. Odletová hala je velká jako větší obývák. Na celém ostrově je jen jeden bankomat, kde si můžete vybrat peníze. Na ostrově taky většinou není mobilní signál, natož internet, tak jsem byla po dlouhé době opět odříznutá od světa. Další zastávka byly už dlouho očekávané korálové ostrovy. Zastavili jsme kousek od ostrova, nasadili jsme si všichni výstroj a hopsli do vody. No paráda. Nikdy jsem neviděla takovou krásu. Škoda že nemůžu děla fotky pod vodou. Plavala jsem mezi stovkami ryb, které zářily úplně všemi barvami od růžové, přes modrou až po zelenou. Korály byly také nádherně zbarvené. Občas se objevila i nějaká mořská želva. Velikost ryb se pohybovala od desíti centimetrů do půl metru. Když jsme skončili s potápěním, jeli jsme na další korálový ostrov. Tam už nebyla tak velká hloubka, tak jsem si dokonce mohla osahat korály. Na druhém místě se měli objevit žraloci vegetariáni, ale bohužel jsme je neviděli. Poslední zastávka byla naše pláž. Došly jsme k bungalovu, odhodily věci a šly ještě na 2 hodinky na pláž, než zapadne slunce. Strašně dobře se mi spí na pláži. Voda uklidňuje a příjemný teplý vítr vane po celém těle. Večer jsme šly na večeři, poté jsme se šly sbalit, protože jsme další den ráno musely jet ranním trajektem v sedm. Bylo mi divné, že mě pálí tělo na zádech. Použila jsem opalovací krém snad 4x za den, ale stejně jsem se z toho potápění pořádně spálila. Dva dny jsem nemohla sedět, protože jsem měla zadek totálně červený. Brzo ráno ještě za tmy jsme dorazily na molo opět o 45 min dříve a opět všichni ostatní došli 5 min před odjezdem. Ten asijský čas je opravdu zvláštní.

AISA TRIP – část třetí – Mersing (absolutně mimo plán:-))

Vstávali jsme už v sedm ráno, abychom vyrazili co nejdříve do Johor Bahru. V hostelu jsme se rozloučily s Howardem, stážistou z Taiwanu, který jel do Kuala Lumpur, a pokračovaly jsme v naší dámské jízdě. Došly jsme s těžkým kufrem na stanici metra a čekaly na prázdnější metro, což nebylo možné, protože každé metro bylo neuvěřitelně plné. Jely jsme metrem na 4 zastávky na druhou stranu, kde už v metru nebylo tolik lidí. Vystoupily jsme z metra a Saga ztratila jedno kolečko u svého kufru. Nemohla ho táhnout, tak si musela vzít taxíka. Dorazila na stanici dříve, koupila si lístek do Johor Bahru. Na nás v autobuse už nezbylo místo, tak jsme jeli jinou společností. Autobus jezdí do Johor Bahru každých 10min. První zastávka byla na celnici v Singapuru, kde jsme se musely odhlásit ze Singapuru, poté jsme vzali opět náš bus a dojely k hranicím s Malajsií. Tam jsme s Monikou čekali na Sagu. Hodinu se nikde neobjevila, tak nám bylo divné, kde je. Nevolala, nic, tak jsme nevěděly, co se mohlo stát. Poté mi volala Ee Mei, což je naše projektová manažerka, která mi řekla, že Saga čeká na autobusové stanici v Johor Bahru, což je strašně daleko. Zjistily jsme s Monikou, že jsme odbočily do špatné haly a že jsme musely nastoupit do našeho busu ještě jednou. Konečně jsme dorazili na správné autobusové nádraží a koupily si lístek do Mersingu. Naštěstí měli volná místa. Čekaly nás 2 hodiny jízdy busem.

To tedy byla jízda. Řidič to svištěl tak 130km/h po ne moc rovné a hrbolaté cestě. Jedna paní přede mnou pořád zvracela, tak jsem si dala svou MP4 na plné pecky, abych to nemusela slyšet. My jsme zvyklí vidět podél cest spoustu stromů nebo jehličnanů. Tady to jsou samé palmy. Ale takové nižší. Hodně zvláštní výhled z okna busu. Okolo 16:30hod jsme dorazily na autobusové nádraží do Mersingu. Byla tam jediná cestovní agentura, která prodávala lístky na trajekt. Zjistily jsme, že nám právě ujel poslední trajekt a musíme nocovat v Mersingu. Paní z cestovky byla velmi hodná. Koupily jsme si u ní už i lístek do Kuala Lumpur na sobotu a dokonce nám doporučila lepší pláže s levnějším a hezčím ubytováním na Tiomanu. Poté nám doporučila dobré hotely v Mersingu, kde můžeme strávit noc. Byla jsem velmi překvapená, že trajekt (cesta tam i zpátky) stojí 420,-. Jsou to 2 hodiny cesty a stojí nám to těsně u našeho hostelu. Ubytování máme na 2 noci v luxusním bungalovu na pláži jen za 150Kč/noc a šestihodinová cesta do Kuala Lumpur nás stála jen 180Kč. Ty ceny jsou tu opravdu překvapující.

Když jsme všechno nakoupily, Sagga šla do obchodu koupit si nový kufr. V cestovce si přebalila věci ze starého do nového kufru a vyrazily jsme směr hostel. Nebylo to daleko, jen pár minut chůze. Naštěstí měli volný třílůžkový pokoj za dobrou cenu. Rozhodly jsme se vidět něco v Mersingu, když už tu trávíme noc. Město to není nějak zvláštní. Mají tady pár malých chrámů, ale jinak nic moc zajímavého. Pár pouličních obchodů a to je vše. Ale když už jsme tady, tak jsme nafotily spoustu fotek. Zašly jsme na večeři do indické restaurace a teď už si zahřívám pelech v hostelu. Zítra vstáváme už před šestou, abychom stihly první trajekt v sedm. Tiomane, těš se na nás!

ASIA TRIP - část druhá - Singapur

V autobuse do Singapuru jsme strávili 4,5 hodiny. Normálně by to byly tak 3,5 hodiny, ale jelikož se překračuji hranice, musíte se odbavit. Když jsme dojeli do celního pásma, vystoupili jsme z busu (bez kufrů) a šli do speciální haly k bráně, kde jsme se odhlásili z Malajsie. Musela jsem odevzdat kartičku, kterou jsem dostala při vstupu do Malajsie. Poté jsme pešky došli na další autobusové nádraží na celnici, kde jsme opět nasedli do našeho busu, ten nás dovezl k singapurským hranicím. Tam jsme si už museli vzít své kufry a jít opět do speciální haly a opět k pasové kontrole. Museli jsme odevzdat vyplněnou kartičku s osobními údaji a opět jsem dostala ústřižek s povolením vstupu a víza na 90 dní. Na druhé straně ústřižku byla opět nemilá věta, že pokud budu pašovat drogy, tak mi hrozí trest smrti. No k pokutám a trestům se ještě dostanu později. Musela jsem protáhnout kufr rentgenem a poté jsme opět nasedli do našeho busu, který nás dovezl k jednomu většímu nákupnímu centru. Je zajímavé, že Singapur má skoro všechno, ale hlavní autobusové nádraží nemá. Všechno je tak nějak rozházené po městě. Vystoupili jsme skoro uprostřed silnice a začali hledat, jak se dostaneme k našemu hostelu. Museli jsme se zaregistrovat v hostelu do devíti hodin do večera, a když jsme dorazili do Singapuru, tak už bylo 20:15hod. Zkusili jsme najít taxi, která nás dovezlo téměř k hostelu. V Singapuru se už smlouvat nedá. Ceny jsou tu pevně dané a taky vyšší než v Malajsii. Za 10min jízdy jsme platili 135Kč.

Dorazili jsme na podivnou ulici a tak 20 min hledali náš hostel. Už bylo za 10min devět a konečně jsme objevili naprosto zapadlé dveře hostelu. Museli jsme táhnout naše 30 kilové kufry do 2. patra. Ubytovali jsme se ve čtyřlůžkovém pokoji, který byl moc hezký. Cel hostel vypadal velmi pěkně. Už bylo po deváté, tak jsme poprosili vedoucí hostelu, jestli můžeme zaplatit až zítra. Unavení po cestě jsme si dali masáž v masážním křesle, které patřilo hostelu, a padli unavení do postele. Bohužel kapala voda z klimatizace, tak jsem nemohla usnout tak 2 hodiny, protože jsem se pořád musela soustředit na každou kapku.

Ráno jsme vstali už v osm, abychom den v Singapuru využili opravdu naplno. Potřebovali jsme si vyměnit peníze, abychom zaplatili hostel. Vyrazili jsme z hostelu po deváté a všechny obchody byly téměř zavřené. V Singapuru všechno začíná žít až po desáté. Čekali jsme v restauraci, až se otevře směnárna ale i po 10:30hod byla stále ještě zavřená. Zjistili jsme, že důvod, proč je většina obchodů zavřená, je státní svátek Singapuru, který ten den byl. Byly to 46. narozeniny od založení Singapuru. Když jsme dorazili bez peněz na hostel, paní vedoucí byla milá a řekla nám, že můžeme zaplatit až večer. Byli jsme moc potěšeni, když nám řekla, že v centru Singapuru je večer speciální program i ohňostroj. Rozhodli jsme se tam zastavit až odpoledne. Rozhodli jsme se používat místní dopravu, speciálně metro. Je tu velmi zajímavý systém dopravy. Koupíte si kartičku za 12 singapurských dolarů, což je asi 160Kč a máte na ní kredit 90Kč. Tu můžete používat na všechny dopravní prostředky. Jedna průměrná cesta metrem nebo busem stojí cca 10Kč. Vždycky záleží na vzdálenosti. Když nastupujete do autobusu nebo když vstupujete do metra, musíte projet kartičkou takovou mašinku, a když vystupujete, tak se musíte projet kartičkou znova, aby se vám strhla potřebná částka peněz úměrná vzdálenosti, kterou jste ujeli. Metro je v Singapuru naprosto úžasné a nové. Nejezní moc pod zemí, ale zato jezdí snad každé 2 minuty. Docela mě překvapily cedule, které jsou všude na stěnách, které ukazují, co všechno můžete a nemůžete v prostorách stanice nebo metra dělat. Například se nesmí pít ani jíst, jinak vám hrozí pokuta 6 500Kč. Nesmí se kouřit, což je maximálně vysoká pokuta, která se blíží k 17 000Kč.

Samotné příkazy a zákazy jsou velmi zajímavé v Singapuru. Jelikož je to velmi nová země, snaží se tu žít velmi civilizovaně, ale někdy je to až příliš. Všude jsou cedule, co se smí dělat a co se nesmí dělat. Kam se může jít, kam ne. A vždy je to doprovázené částkou, kterou musíte platit, když něco porušíte. Nejnižší pokuta je 500 singapurských dolarů, což je 6 500Kč. A to je pokuta pouze za blbosti. Jestli si někdo myslí, že pokuta 1 000Kč za to, že jedete na černo v Praze, je hodně, tak zkuste jednou zapomenout projet kartičkou v metru a když vás někdo chytne, tak je to pokuta 3 000 singapurských dolarů, což je 40 000Kč!!! Lidé ale v Singapuru žijí rádi. Ona země je to opravdu nádherná.

Naše první zastávka byla v Malé Indii. Je to část Singapuru, kde žijí Indové, jsou tam indické restaurace, indická hudba, indické oblečení, zlato, atd. Dali jsme si indické jídlo jako oběd. Dala jsem si mrkvovou kari rýži s kuřetem a omáčkou na banánovém listu. Ani to nebylo drahé. Docela velká porce mě stála 60Kč. Je to ale rozdíl, když v Malajsii, za to samé dám 30Kč. Poté jsme se vydali k největší a nejhezčí mešitě v Singapuru. Při vstupu jsme se opět museli vyzout a dostali jsme takový plášť, abychom si zakryli ramena a kolena. Poté jsme se prošli Arabskou ulicí a pak vyrazili pokoukat po obchodech a po mrakodrapech. Zastavili jsme se v čínské čtvrti, která je obrovská a kde žijí zase samí Číňani. Šli jsme do čínské čajovny, abychom se ochladili a dala jsem si podle paní „trošku“ hořký čaj. No nemohla jsem to ani spolknout, jak to bylo hořké. Říkala mi, že je to ale velmi dobré pro mé zdraví. Tak jsem to do sebe kopla a oklepala se jako po panáku slivovice.

Poté jsme se rozhodli najít nějakou cestovní agenturu, abychom si koupili lístek do Mersingu, což byla naše další stanice, kde nasedneme na trajekt a dojedeme na náš vysněný ostrov Tioman na východním pobřeží Malajsie. Asi hodinu jsme hledali autobus ze Singapuru do Mersingu, ale bohužel jsme nic nenašli. Jedna paní nás poslala na autobusové nádraží, že tam to koupíme. Bohužel jsme tak dorazili a byly tam autobusy pouze do Johor Bahru, což je město za hranicemi Singapuru v Malajsii. Rozhodli jsme se, že to riskneme a ráno vstaneme dříve, vezmeme bus do Johor Bahru a tam si koupíme lístek do Mersingu, když na nás zbudou místa. Po neúspěšném hledání cestovky, jsme se rozhodli uklidnit a opět se kochat krásami Singapuru. Dorazili jsme metrem k nejhezčí část Singapuru zvané Marina Bay, kde se nachází nejvyšší a nejmodernější mrakodrapy. Začalo tam být postupně docela hodně lidí, kteří se přišli podívat na večerní představení a ohňostroj. Vzali si s sebou jídlo a svačili na trávníku. Velmi zajímavá věc byla, že tak ¾ lidí ze Singapuru, kteří byli na tom místě, měli na sobě něco červeného a bílého jako je vlajka Singapuru. Prošli jsme celou zátokou, nafotili spoustu obrázků a viděli nejslavnější sochu v Singapuru – ryba s hlavou tygra. Začalo se stmívat, tak jsme se přemístili na místo, kde uvidímě ohňostroj, který měl být v osm. Museli jsme přejít most s dalšími několika tisíci lidmi. Jeden most, který bych přešla za 5 min, jsem přecházela 20min. Už bylo sedm hodin a rozhodli jsme se zůstat na dobrém místě a tlačit se v mačkanici s lidma, abychom vůbec něco viděli. V dálce bylo obrovské pódium, spousta místa na sezení, něco jako stadion, ale to bylo jen pro ty, kteří si koupili lístek. V osm začal naprosto úžasný ohňostroj. Vidět ohňostroj v Singapuru a trefit zrovna oslavu narozenin Singapuru se jen tak někomu nepodaří. Nám to vyšlo naprosto skvěle. Chvíli jsme ještě čekali, až se pročistí ulice, a pak jsme pomalu vyrazili směr metro. Všude byla spousta lidí. Policie dokonce průběžná zavírala a otvírala brány a pouštěla postupně lidi, aby nebylo ucpané metro. Konečně jsme dorazili na hostel, zaplatili paní za ubytování, sbalili se a šli spát. Bohužel jsme si museli na Singapur nechat jen jeden a půl dne, protože to vycházelo do našeho plánu. Pokud tam ale chcete jet, tak 3 dny jsou optimální. Je zde ještě jeden slavný ostrov, kde je podmořský svět, pláž na koupání a obrovský zábavní park. Nic z toho jsme bohužel nestihli. Ale i tak jsme toho viděli opravdu hodně.

ASIA TRIP - část první - Melaka

Stáž už skončila a nyní nastává část mého pobytu, který věnuji cestování po opravdu celé Malajsii a Singapuru. Už tak před měsícem jsme se rozhodly tři stážistky z mého projektu, které ještě neměly plán po stáži, že budeme cestovat spolu. Rozhodly jsme se, že procestujeme Malajsii a Singapur, když už jsme v Malajsii strávily tolik času, tak je třeba poznat celou zemi. Složení našeho cestovatelského týmu je následující: já, Saga z Islandu a Monika z Polska. Taková babská jízda:)Tohle je naše základní skupinka, která cestuje celou dobu společně. Občas se k nám někdo připojí a pak zase odpojí. Naše první zastávka byla Melaka. Město, které se nachází cca 100km od Kuala Lumpur na jih a které je od našeho místa výjezdu v Penangu vzdálené cca 6 hodin autobusem, což je tak 500km. Doprava je v Malajsii docela levná. Autobusem se dostanete v Malajsii na různá místa za velmi rozumnou cenu. Jsou levnější než u nás. Lístek jsme si koupily už o 2 dny dříve, abychom měly jistotu, že můžeme jet. Tak 3 dny před odjezdem jsme si rezervovaly hostely. Našly jsme celkem dobré ubytování vždy téměř v centru našeho cílového místa.

Všechno začalo v neděli, kdy jsme vstávaly už okolo sedmé, abychom se s našimi těžkými kufry dostaly do centra Georgetownu v Penangu, kde na nás čekal už objednaný bus. Každá z nás táhla kufr, který má tak 30kg. Nakoupily jsme hafo věcí v Penangu, tak se nám váha kufrů trošku zvedla. První věc, které mě šokovala, že pan řidič nám otevřel zavazadlový prostor a jen ukázal, ať si tam dáme samy kufry. Když jsme je tam stěží dotáhly, popohnal nás, ať je dáme na ležato. No hrůza. Tohle by se v Evropě nestalo. Nasedly jsme do busu a docela mě překvapila sedadla. Byly tam sice 2 řady jako v normálním busu, ale levá řada měla 2 sedadla, pak byla mezera a pak pravá řada byla složena jen z jednoho sedadla. Je to docela dobrý systém, když cestujete dlouho, protože sedadla jsou velmi široká s dvěma opěrkami na nohy. Nabrali jsme docela solidní zpoždění a dorazily jsme do Melaky okolo 16hodiny. Koupily jsme si lístek na další den do Singapuru a nasedly do místního busu, který nás zavezl do centra města, kde jsme měly ubytování. U orloje nás čekal další stážista z našeho projektu z Taiwanu, který se k nám připojil. Bydlel ve stejném hostelu, tak nás tam dovedl. Tam jsme narazili na další naši stážistku z Vietnamu. Omylem jsme si rezervovaly hostel na další den, ale naštěstí měli volné postele. Bohužel jsme museli táhnout naše těžké kufry do strmých schodů do 1.patra. Všichni jsme si dali sprchu, odpočinuli si a šli na jídlo. Melaka je proslulá jídlem. Mají speciální jídlo zvané Rice Ball, nebo-li rýžové koule. Dávají je nejčastěji s kuřetem. Je to uplácaná rýže do tvaru noku. Docela dobré jídlo.

Samotná Melaka je velmi podobná Evropě před 100-20 lety. Melaka je koloniální město, které dýchá britskou a holandskou kulturou. Všude je tu specifická britská architektura. Je tu spousta katolických kostelů, které jsou bílé nebo červené. Vše je v noci překrásně nasvícené. Měli jsme docela štěstí, že jsme trávili sobotu večer v Melace, protože v sobotu večer jsou zde noční trhy. To znamená, že jedna širší ulice v Melace je napráskaná všelijakými stánky s jídlem, tradičními věcmi, oblečením, atd. Všude je cítit typická asijská vůně a čínská hudba. Zkusili jsme tradiční koláčky z Melaky a šli si zpátky lehnout na hostel.

V noci byla pořádná bouřka, ale naštěstí to do rána přešlo. V neděli jsme měli cca 4-5 hodin na projití zbytku Melaky. Šli jsme na kopec Svatého Pavla, kde se nachází velmi starý kostel, ze kterého už je pomalu zřícenina. Odtud je nádherný výhled na moře. Další naší zastávkou byla slavná loď v Melace. Koupili jsme si lístek do muzea a na loď, který stál v přepočtu 18Kč. Ta loď byla obrovská. Mohli jsme na ni vstoupit, ale museli jsme se vyzout – jako téměř všude v Malajsii, jak je zvykem. Prošli jsme si palubní kabiny, příď i záď, kapitánovu palubu a zakončili jsme vše návštěvou námořního muzea.

Jelikož bylo neuvěřitelně horko, nejhorší část dne a obloha bez mraků, rozhodli jsme si koupit lístek na výletní loď po slavné melacké řece. Viděli jsme slavné mosty, speciální domy při pobřeží a taky tak 15 velkých ještěrů (cca 1 metr dlouhých), kteří se slunili na kameni nebo se čvachtali ve špinavé přístavní vodě. Poté jsme navštívili ještě pár kostelů, a pak jsme se vydali směr hostel, kde jsme vzali naše přetěžké kufry a chvíli čekali na bus. Nemohli jsme najít taxi a do busu se nám nechtělo, protože to bylo strašně složité. Naštěstí jsme našli taxi, ukecali ho na nejnižší možnou cenu. Jelikož jsme byli 4, kteří jeli do Singapuru, museli jsme si vzít 2 taxíky. Jeden taxík dorazil na autobusové nádraží 5 min před odjezdem autobusu do Singapuru a další se ještě neobjevil. Lítali jsme s kamarádem po nádraží a hledali zbytek lidí. Naštěstí jsme dorazili opravdu na čas, nasedli zpocení do busu a byli rádi, že naše další cílová stanice bude opravdu Singapur a to ještě v pondělí.

Čerešničky, čerešničky, čerešně na asijský způsob

Pátek byl ve znamení posledního pracovního dne. A jelikož to byl poslední pracovní den, museli jsme si všichni stážisté připravit prezentaci naší země pro studenty střední školy. V pátek jsme totiž měli Global Village. Byla docela jiná než ta, kterou jsme měli na vysoké škole. Celkově jsme měli asi 16 představení. Tyto představení nebyly moc o povídání, ale o představování kultury v podobě tanců, zpěvu, videí, atd. Rozhodla jsem se, že nebudu dále tancovat polku a vyberu něco, kde se můžou zapojit i studenti. Na internetu jsem našla videa s folklórními písničkami a tanci a našla jsem tanec, kde tancují spolu holky na písničku Čerešničky. Nevěděla jsem totiž, jak to chodí s dotýkáním žen a mužů při tanci v Asii. Není to moc časté. Kamarádka z Německa mi dělala partnerku. Den před Global Village jsem trénovala taneček se svými studentkami. Přihlásilo se ke mně 9 lidí, což mě mile potěšilo. Rozdělila jsem si je do dvojic a šlo se na věc. Docela jim to šlo. Na oplátku mě thajské studenty učily thajský tanec. Musím říct, že jsem na to dost levá. Při thajských tancích se musíte pořád soustředit na pohyb prstů a na polohu nohou. Nohy by jakž takž šly, ale ty prsty, to se nedá pořádně ani pochopit, natož předvést. Když na Global Village přišla řada na mé vystoupení, mé studenty se nemohly dočkat. Byla jsem oblečená do národních barev. Vzala jsem si bílou dlouhou sukni, modré tričko a upletla jsem si dva copánky, které jsem svázala 2 červenými stužkami.

                                            

Před začátkem představení jsme všichni dostali dáreček od školy jako poděkování za vzdělání studentů. Také jsme dostali dort. Na konci celé akce jsme zpívali společně písničku a pak se všichni loučili. Stážisti brečeli, dokonce brečeli i studenti. Je to opravdu zvláštní, že už vše skončilo. V pátek večer jsme měli rozlučkovou párty na bytě. Hrála jsem topálky (soutěž v pití piva) v malajském stylu. Mají tedy pěkně blbá pravidla. A především nepijí pivo, ale sójové mléko a nějakým růžovým sirupem. Pak jsme si povídali a byla jsem ráda, že jsem šla ve tři spát.

Sobota byl poslední den v Penangu. Někteří stážisté už odjeli v sobotu ráno. Okolo deváté jsme vyrazili na výlet. Šli jsme do národního parku, kde jsme přes hodinku šli skrz tropický prales, až jsme došli k naprosto krásné pláži. Pobočka si pro nás připravila grilovací párty. Leželi jsme tak 2-3 hodinky na pláži, koupali se, opalovali a já jsem se maximálně spálila. Pak jsme v takové polní kuchyňce grilovali párky, kuřecí kousky a zeleninu. K večeru jsme si vzali loď a svezli na naše počáteční místo. Dorazili jsme na hostel okolo šesté a začala jsem se balit. Když jsem přijela do Malajsie, měla jsem 23 kg, a tak čtvrtinu volného kufru. Teď mám kufr nacpaný a snad nepřesahuje 30 kg. Když tak obětuju nějaké šampóny a krémy. Večer jsme nostalgicky šli do naší oblíbené indické restaurace, kde jsem si dala svůj oblíbený naan (placatý chleba) a kuřátkem. Když jsme před půlnocí dorazili na hostel, začalo mi být smutno. Napsala jsem všem stážistům psaníčka na rozloučenou a se všemi se rozloučila. Šla jsem spát snad až okolo čtvrté. A už je to tady, opustila jsem ostrov Penang.

Pozitivní dopad na 1000 studentů, aneb třešnička na konci stáže

Ve čtvrtek nás čekal převeliký den. V pondělí jsme se dozvěděli, že ve čtvrtek budeme mít přednášku na hodinu a půl pro 1 000 studentů na jednom místě a ve stejný čas. Během 3 týdnů našich přednášek jsme učili jen 400 studentů. Vedení školy se rozhodlo, že chce, abychom měli pozitivní dopad na více studentů, tak nám nacpalo 1 000 studentů do jedné tělocvičny. Workshop začínal už v jednu, tak jsme jeli školním autobusem z hostelu už v jedenáct. Připravili jsme tělocvičnu a ještě jednou jsme si projeli prezentaci. Spojili jsme všechny naše přednášky za poslední 3 týdny v jednu. Něco jsme osekali, přidali zajímavější videa, domysleli scénky a hry a bylo. Všichni jsme se hezky oblékli. Nebylo to ani překvapení, že jsme začali o půl hodiny později, protože to tady občas bývá zvykem. Zajímavé bylo, že studenti sedli na zemi v řadách za sebou podle tříd. Na konci každé řady stál prefekt, cože je student, který reprezentuje třídu. Má jinou uniformu a boty. Normální uniformy jsou bílé košile a zelené kalhoty nebo sukně a bílé boty. Prefekti jsou celí bílí a mají černé boty. Je to zajímavé. Ti studenti si z této funkce musí vzít pořádnou dávku zodpovědnosti už takhle mladí.

Každopádně jak vše začalo, tak jsme se představili a postupně každý začal říkat svou část. Bylo pro mě překvapením, že jsem nebyla vůbec nervózní. Musela jsem mluvit před 1000 studenty v angličtině a vůbec mi to nevadilo. Ono jestli je tam 100 nebo 1000 studentů je docela jedno. Jinak je to se skupinou pod 20 lidí. To jsem spíše nervózní, protože vidím vše, co si myslí. Jedna má role v přednášce bylo hrát ve scénce. Hrála jsem doktorku v ordinaci, za kterou přišla pacientka, která se obává, že má HIV virus, protože měla nechráněný sex. Účelem scénky bylo vysvětlit, jak probíhá testování a pak vysvětlit, jaké výsledky se můžou objevit. Když nastala scénka, kdy jsem měla oznámit pacientce, že je pozitivní, tak ona se z toho složila a zeptala se mě, jestli umře. Já jsem jí jako doktorka uklidnila, že ať se nebojí, že může žít více než 15 let, když bude dodržovat určitá pravidla. Bohužel jsem místo 15 let řekla 15 min. Tak se začali všichni smát. Celkově jsme ale sklidili velkolepý úspěch a pochvalu od vedení školy.

S pár studenty ze střední školy a pár učiteli jsme se po workshopu dohodli, že zajdeme na společnou večeři. Sešlo se nás celkem asi 15 a šli jsme do restaurace, kde zaplatíte jednu sumu a můžete sníst, co chcete. Suma byla 20 ringgtů, cože je 110Kč. Což opravdu není moc. Na každém stole byl plynový vařič s alobalem a také malinkými hrnci, kde jsme si vařili a smažili, co jsme chtěli. V této restauraci bylo tolik neuvěřitelně dobrého jídla. Měla jsem celkově asi 5 talířů jídla. Téměř 2 měsíce se tu držím na zdravé stravě, zhubla jsem 3 kila a pak se nacpu jako prase. Kažopádně to ale stálo zato. Snědla jsem hodně krevet. Byly tak čerstvé, že se musely osmažit, takže byly tak jemňounce šťavnaté. Také tam bylo hodně ovoce a zeleniny, různé přílohy, polévky, přibližně 30 nádob, kde bylo přes 30 druhů knedlíčků do polévek, spousta čerstvého masa a ryb, smažené pokrmy, různé noky a maso na špejli, které jsem si musela sama uvařit. Jako rezert tam byly 3 druhy zmrzliny, nanuky, ovoce, pudingy, ovocné košíčky. K pití jsme si mohli dát džusy, kávu nebo pravý čínský čaj. Popravdě řečeno jsem měla nafouknuté břicho ještě o pátku do večera. Ale stálo to za to.